Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: AFI - Burials

Nedávno jsem někde na dně krabice, která tři stěhování nebyla vybalená, objevil hodně vyšisovaný, true vintage tričko AFI k desce The Art of Drowning.
Přesně si pamatuju, z kterýho sekáče na Melrose ho mám. Tahle zlomová deska znamenala komerční úspěch jinak striktně undergroundový punkový kapely, která do tý doby ostentativně brázdila Státy křižem krážem, nevynechala  jedinej klub, tvrdohlavě rozsévala svůj imprint ‘a fire inside’ a trpělivě sbírala věrný. Kolem roku 2000 se už o ně přetahovaly všechny velký vydavatelství a dobře věděly proč. Masivní fanouškovská podpora, kult, emocionální náboj i marketovatelná profesionalita, to všechno dělalo z AFI žádanej artikl.
Nepřehlídnutelnej zpěvák Davey Havok byl v tý době i můj buddy, viděli jsme spolu skvělej koncert Morrisseyho v Anaheimu, uplně první show Interpol v LA a pojila nás sdílená náklonnost k Joy Division i The Cure. Ne nadarmo AFI coverovali Just Like Heaven v The Cure Icon MTV (můžete se mrknout tady: http://www.youtube.com/watch?v=CmS4lGWYGK4) za dohledu poněkud rozpačitýho a rozmrzelýho Roberta Smithe. Mě dodneška mrazí nejenom z tý věci samotný, ale i z AFI verze, atmosféry se stromečkama i znuděnýho Roberta, hehe.

 
Na dně jiný nevybalený krabice mi leží jedno číslo Alternative Press s velkým článkem o AFI a otvirací dvoustranovou fotkou, na který má Hunter (basák) na sobě tričko Sunshine. No, je možný týhle trochu ukníkaný emaře nemít rád? Klip k hitu Silver and Cold točenej v Praze ani nezmiňuju (mrkněte tady: http://www.youtube.com/watch?v=BguZZ3rGKe0). Trocha patosu ještě nikoho do černý kroniky nedostala. Mimochodem ta věc, umocněná záběrama z Prahy, je furt skvělá.

 
Jenže od tý doby uběhlo už hodně let. AFI párkrát čelili nesmyslnejm hoaxům o rozpadu, ale jak se zdá, jejich osobní a profesní pouta jsou tak silný, že přečkali i zlý časy v nezměněný sestavě od roku 1998, kdy do kapely přišel kytarista Jade Puget, a to jsou přitom spolu Davey a bubeník Adam od samýho začátku (1991!).
A jaký že jsou AFI model 2013? Je fakt těžký bejt objektivní. Davey shodil hřívu a šminek taky trochu ubylo, takže dneska vypadá jako heterosexuální verze o něco mladšího George Michaela. A vrátili se důstojně do menších klubů, což jim naživo přidalo na ostrosti. A nová deska? Fakt 1: Burials má skvělej cover. Fakt 2: A Deep Slow Panic svojí kytarovou linkou nezapře, že je The Cure bavěj pořád. 17 Crimes má přesně to, proč mám rád starý AFI i třeba Alkaline Trio. Jednoduchost, naléhavost, drive, melodickej háček v refrénu a to celý s citem okořeněný patosem, jako bych slyšel starý Sneaker Pimps s Chrisem v období, kdy ještě nebojoval tolik se svojí bipolaritou. The Conductor je hit na velký pódium, kterej ale v malým klubu může fungovat jako TNT. A Heart Stops jednoduše miluju, protože mi ve slokách připomíná Heavens, bokovku Matta Skiby z Alkaline Trio. Což je vtipnej paradox, protože ti dva  - Matt a Davey - se nesnášej, jak jinak, než kvůli holce (Davey kdysi chodil s Mattovou ženou a dokonce napsal song Kill Caustic o tom, jak moc Matta nenávidí, haha). Rewind je zase s přihmouřenejma očima místama jako přeleštěná a víc strukturovaná ozvěna At The Drive-In, jenom jí chybí ta charakteristická špína, frenetičnost a paranoia Omarovejch chuchvalců i divokost Cedricovejch metafor. Takže vlastně ten otisk ATD-I je asi spíš v mojí hlavě. Fakt 3: skoro všechny věci mají silnější momenty v začátku a ve slokách, epický refrény postrádaj jedinečnost a srážej tak vybudovanou atmosféru k průměrnosti kterýhokoliv z těch horších AFI alb. Fakt 4: hrát rychle furt uměj líp než pomalu a je v tom jejich největší síla. Jako třeba Wild, nebejt toho divnýho klávesovýho motivu v intrech. Fakt 5: Davey pustil svůj hlas mnohem níž, což kvituju kladně. Fakt 6: třináct věcí je moc a nedá se skoro uposlouchat. Fakt 7: byl jsem skálopevně přesvědčenej, že to bude větší pruda. Takže vlastně dobrý. Padesát procent sladkýho sentimentu a tak dvacet za relativně konzistentní standard, kterej se po těch letech prostě musí docenit.