Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Arctic Monkeys - AM

Stejskalo? Mně ani ne. Mám slušnou sluneční kocovinu a neustupující jet lag. A jako Jiřík ve Zlatovlásce rozuměl řeči zvířat, já najednou rozumím řeči Alexe Turnera. A to jsem nesežral hada. Nanejvýš jsme tak možná sejmuli nějakýho chřestýše v Death Valley cestou z Vegas a těžko říct, čí hlasy jsme potom slyšeli. Když jsem napsal, že Alexovi rozumím, neznamená to, že mě úplně baví, co říká. Jakkoliv jsou reakce na AM matoucí (NME deset z deseti a katapultuje AM na piedestal jako desku dekády a nejlepší Monkeys desku vůbec, například), rozumím tomu, odkud teplej vítr fouká. Jasně, že z pouště. California Über Alles. Palmy jsou bezva a LA je přívětivej Babylon, místo, kde se rodí legendy i kde na blvds a aves hnijou bezdomovci, který se sem stahujou za permanentním teplem. Inspirativní město, co vám v mžiku vycucne identitu, protože to tak je nastavený a je opojně snadný tomu podlehnout. Fuck Sheffield, že jo.

AM není vůbec špatná kolekce. A Alex už nespočetněkrát dokázal, že je dobrej skladatel i charismatickej performer, přestože od jejich debutu rozpustil postupně svůj sarkasmus a žiletkovost v rozvážnosti napodobovanejch titánů. Na tom není nic divnýho, ani špatnýho. Tomu, že chytá jižní Cali akcent a hadry i boty nakupuje ve vintage sekáči Buffalo Exchange na Melrose, se taky nedá divit, když je jeho dlouhodobým kurátorem Josh Homme.

AM je tak nějak jakože můj hudební remake L.A. Confidential. Ja vím, já vím, ale prostě si ty filmový příměry furt ne a ne odpustit. Je to náladotvorná deska. Temná, i když prostoupená sluncem. Pod slupkou něha, navrch krev, bouchačky, intriky, dusno. Odkazy na klasický rockový postupy mainstreamovejch standardů jsou citlivě ředěný inspirací Motown deskama i raušem meskalinovejch dejchánků mistra Joshe. Soulovej opar vznášející se nad popelem Led Zeppelin. R U Mine nosí v lůně riffy Black Sabbath. Arabella už je rovnou rodí. I Want It All je sóóó QOTSA včetně zhulenýho tempa, falzetovejch vokálků a charakteristický dikce. No 1. Party Anthem je jako jamovací seance uplně zmaštěnýho Bowieho, Eltona Johna a Johna Lennona v zaprášeným white trash traileru v Rancho Cucamonga. Zvrácený a úchvatný zároveň.

Jak říkám, je to asi dobrá deska. Jenom já mám ty retrospektivy jinak. Kapely, co ve svým progresu dozrajou do bravurního retra sedmdesátkovýho a osmdesátkovýho maistreamovýho rocku, mě moc neberou, byť by jejich atak byl dechberoucí a invence průzračná jako fata morgana v Joshua Tree. Sorry. Uškrťte mě třeba na éčku z Joshova Epiphone Dot, ale AM jako album dekády fakt ne.