Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: White Lies - Big TV

Jak já se bál! Že to bude uplnej provar. Hodný kluci z Londýna, univerzitní sestřihy a televizní úsměvy. Tak trochu The Truman Show, paranoidní zmítání mezi realitou a napudrovanou fikcí.

White Lies byli vždycky tou kapelou, na který něco smrdí. Je legrační sledovat, jak se zrovna tihle slušňáci vypořádávaj s vysoukáním se ze svěrací kazajky po Ianu Curtisovi (aneb jak se přimknout ke kořenům a pak se vehementně snažit je popřít). Ne, že by to bylo tak jednoduchý. Takový Editors by mohli vyprávět a hele, kde skončili. To je ale jinej příběh.

Jestli debut ‘bílejch lží’ To Lose My Life... byl jako dokonale přiznaná prachovka na Curtisově náhrobku a dvojka Rituals rozpačitě odzívaná, v horším případě škodolibě ocejchovaná palcem dolů jako očividnej “downer”, co je potom Big TV?

Předně – i tady je jasnej a vymazlenej koncept. Od prvního pohledu na obal, připomínající komickou fresku Gagarina ve vstupní hale komoušský základní školy v Kotěhůlkách od akademickýho malíře soudruha Jandáka, je jasný, že tady se jede najisto.

Nejenom že Big TV je tak napsaná deska, ale je evidentní, že než tenhle sputnik (resp. Vostok 1) vstoupil na oběžnou dráhu, dlouhou dobu se piloval každičkej detail, žádný: „kurva Jůstne, máme problém“. Plesnivý džísky maj zase delta střih a ohrnutý balónový rukávy těsně pod lokty. White Lies se vystřelili proti času a paradoxně dospěli v arénovou kapelu. Na gram odvážená melancholie zůstala, kašírovaný epileptický tanečky a přehrávanej smutek jsou fuč. Namísto toho padáky donesly titanovou kapsli s třema kosmonautama bezpečně zpátky do osmdesátek. Mávátka v rukou přihlížejících underage dívenek s rovnátkama signalizujou, že tahle mise se povedla a vyplatila. Šťovíkatejch keců bude určitě dost, ale pod nánosem škodolibosti bude třeba dešifrovat holou pravdu – tedy že ať to už někoho baví nebo ne (mě třeba moc ne), Big TV tahá ty palce ostentativně zase směrem k nebi. Jo, kdyby čirou náhodu někoho napadlo natočit pokračování patriotickýho dojáku Armageddon, do závěrečnejch titulků bych vřele doporučoval Change. Na mě je to celý tak trochu z prášku a ze zkumavky, ale jestli se rádi rochníte v deskách Duran Duran, Simple Minds, Psychedelic Furs, The Killers, starejch U2, Tears For Fears, Oceánu (haha) a obsesivně vás rajcuje, jak lezou kytky z Morrisseyho prdele i ševelí peří na ramenou hobitohezounka Brandona Flowerse, tohle je vaše letní šance. Jó, osmdesátky... to má vždycky svůj šarmantní patetickej lick! A Tricky To Love je mimochodem skvělej song. Tak nakonec ten strach nebyl ani tak důvodnej, co?