V hospodě by se měly kout pikle

Ondřej Kobza je zvláštní úkaz a živel. Ač je jeho jméno pro hodně lidí mylně synonymem termínu hipster, je to strašnej klam. Já osobně ho vnímám jako člověka, co se půlkou narodil jako zdatnej, naprosto současnej byznysman, ale podstatnější druhou půlkou do jinýho století než měl. Má v sobě něco snovýho z doby, která byla zábavnější a ne tak rezignovaně konzumní, uspěchaná a zbytečně vážná. A je zajímavý sledovat ten konflikt a zároveň soulad dvou bipolárních identit, jak se potkávají a koexistujou. Tenhle rozhovor vzniknul dávno předtím, než vypukl mediální humbuk kolem jednoduchýho a podle mýho geniálního nápadu, za kterým Ondřej taky stojí – Piána na ulici (https://www.facebook.com/piananaulici, nebo můžete celou akci i aktivně podpořit zde: https://www.hithit.com/cs/project/204/piana-na-ulici?variant=b). Café V lese už je dneska pojem a kdo nebyl v létě alespoň jednou na Náplavce, jako by nebyl. Zmíněný místa už jsou dneska takovej malej městskej fenomén a jestli vás zajímá jejich pozadí a pochopitelně i spousta jinejch věcí, tak rozhodně čtěte dál.
 
 
FIRMA „HAPPENINGY“
 
Řekni mi, prosim tě, kdo je Ondřej Kobza?
 
Sem třicetičtyřletej kluk, kterej studoval politologii a teologii, ale ani jednu věc nedokončil, protože já mám takový kritérium, že dělám jenom to, co mě baví. Jsem na to hodně přísnej. Dělám věci spontánně dle libosti. Ačkoliv mě baví číst si knihy, tak mi nějak nešlo tyhle obory dostudovat. Celej život pořádám akce pro lidi. Jakoby vnucuju lidem svůj vkus, ať už hudební, filmovej nebo názorovej. Snažím se být v uvozovkách ovlivňovatel. Taky jsem vždycky, když něco nebylo, si to chtěl udělat sám. Když tam, odkud pocházim, nebylo kam chodit, udělali jsme si v těch šestnácti v klubovně dobrovolných hasičů takovou rockotéku, to bylo v roce 1996. Koupili jsme si tam odněkud z hospody sud, rumy, pouštěli  z kazet písničky a na zeď vylepili papíry, na který se pak psaly básničky, a připadali si jako Jim Morrison.
A tahle potřeba, když něco není, si to udělat a sdílet ty věci, mi zůstala, takže jsem potom organizoval různý podobný akce. Pořádal jsem takovou pouť za zemřelými básníky, jako např. Do Petrkova za Bohuslavem Reynkem, za Florianem, za Hrabalem....
Tahle vlastnost, dělat jenom věci, který se mi chtěj, který jsou dle mý libosti, souvisí s tím být i hodně otevřenej tomu, co přijde. Často slýchávám dvě velká klišé, jedno, že si člověk chce založit kapelu a druhé kavárnu. Já si ve svém životě vybral to druhé nějvětší klišé a začal vyprávět světu, že si chci otevřít kavárnu. No a jak jsem to tak furt někde vykecával, že bych chtěl mít svoji hospodu a svoji kavárnu a přišla mi takhle jednou v roce 2010 SMSka, že kavárna Shakespeare ve Vršovicích v Krymské ulici, kam chodil Vráťa Brabenec a kde možná jednou umře a bude tam mít pamětní desku „Zde umřel Vráťa Brabenec,“  je k prodeji po sedmi letech a jestli do toho nechci jít.
Tak jsem tam šel a doufal jsem, že mě nevyberou. Byli tam už asi tři zájemci a já jsem tam představil svůj koncept takový kabaretiérský kavárny. A oni mě vybrali.
 
Jasně, je to takovej trošku alibismus, viď... Já to teda vlastně jako nechci, ale... (smích).
No strašný, strašný, jako fakt. Já někdy lstím sám sebe. To je taková moje hra, no. Ale zpátky k tomu, proč kabaretiérská. Mě dost v životě bavilo dělat různý takový ty politický happeningy a podobný věci. Jeden z mejch mnoha podnikatelskejch nápadů bylo založit si takovou jako firmu „Happeningy“, která by realizovala idei, se kterýma souhlasim. Dělala by je na klíč... Tohle se mi jeden čas docela dařilo, zorganizoval jsem desítky věcí, třeba jsem zpropagoval i nějaký ten problém. Řešila se například změna územního plánu v Praze nebo před pěti lety divadelní protesty proti Milanu Richterovi (toho času pražský radní pro kulturu – pozn. red.).
Taky mám občas takovou úchylku v převlékání do kostýmů, což má i mnoho jiných lidí, ale to je takový moje téma, kdy jsem chtěl lidi hodně podporovat v tom, aby se převlíkali.
Tak proto jsem měl tehdy takový pocit toho konceptu kabaretiérské kavárny. No a v tom výběrovým řízení bývalý kavárny Shakespeare mě nakonec vybrali, já si na to půjčil támhle od kamaráda 50 tisíc, támhle od jiného 50 tisíc, od táty 100 tisíc, až jsem se zadlužil po milión… A kavárnu jsem pojmenoval Café V lese.
 
 
CAFÉ V LESE
 
Proč Café V lese?
Protože mám takovou dlouhodobě propůjčenou chatu v lesích a rád tam jezdím. Vždycky jsem tam popíjel čaj ze šálku a užíval si tu pohodu.
Taky mám rád piknikování v netradičních prostorech a přislo mi hezký, že tam bude tapeta a lidi si budou připadat jako v lese. Že si tam bude muž se ženou dávat vínko a za nimi bude velká tapeta lesa a oni si budou připadat jako v takovým „dýchánku.“ A taky jsem chtěl, aby ten název byl osobní a aby nebyl překombinovanej, jako překreativizovanej, a aby byl lehce mystifikační; aby si lidi, až si budou telefonovat a řeknou si „kde seš“, „sem v lese“, „cože? v tuhletu hodinu?“, „jak ses tam dostal?“ Což se doteďka daří…
 
Co je tvoje v uvozovkách podnikatelská filozofie? Ono se to snad ani nedá nazývat podnikatelská, byť to podnikání je.
Já se cejtim spíš jako podnikatel ve smyslu, jako že něco podnikám. Jako podnikavý člověk, který by tak jako pořád něco podnikal.
 
No on ten termín sám o sobě je hodně zprofanovanej a vlastně se ani nehodí na podobnej typ podnikání, ale nějakou filozofii to mít musí... tyhle aktivity, že jo?
Tak určitě to má filozofii tu, že tak trošku vnucuju lidem nějakej svůj vkus, věci, který by se jim mohly líbit, a potom z toho případnýho zisku používám peníze na něco, co může posouvat další věci.
Takže teď,  až splatim dluhy, chci zaplatit knížku o tom, jak dělat protest, takový jako „Už vím jak.“ Skoro až manuál. Něco, co není úplně tak tradičního, co tady chybí. Bavilo by mě třeba, ale to teď hodně přeháním, mít takovou polotajnou skupinu lidí, který bych platil poloviční úvazek, třeba 12 tisíc měsíčně, a vždycky bych je posílal do různých regionů, do okresních měst na jednání zastupitelstva, a tam by použili ten manuál o tom, jak upozornit na nejrůznější kauzy a jak nějakou věc vyzdvihnout, což občani většinou neumí. Ukázat, že někdy jsou možnosti vyjádření vlastně jednoduchý. Filozofie je zase ty peníze otočit dál a nějak znova použít k nějakým lehce bláznivým nápadům, který ale můžou s něčím nějak pohnout. Ne na charitu, to je sice moc hezký, ale je to něco úplně jinýho.
 
Ty jsi teda původně z Ústí nad Orlicí. Jakou máš vazbu k Praze? Bydlíš tady ve Vršovicích a Café V lese je vlastně za rohem. Takže jsi nějak splynul s touhle částí Prahy?
To je teďka fakt náhoda, že sem si našel místo k bydlení, kde je i kavárna, ale né že bych tady chtěl žít celej život...
 
Já spíš narážim na ten pouliční život....
Jo, ten mě baví právě v tom, že na ulici se dějou ty důležitý události a ty můžeš bejt u toho, můžeš si vzít nějakou čapku na hlavu a jeden transparent a klidně třeba znepříjemnit nějakou kauzu, nebo příchod nějakého ministra, či něco podobnýho.
 
Já to chápu, tuhle velkou výhru velkoměsta, kde se vlastně odehrává všechno to důležitý, co potom ovlivňuje do jistý míry i regiony...
No, já nejsem na ten velkej svět. Ale samozřejmě jestli mi ty podniky budou fungovat dobře, tak bych si chtěl něco otevřít v Berlíně nebo v New Yorku. A to jsou zase takový ty hospodský kecy, který řikám jenom proto, aby mě někdo vzal za slovo, haha. Prostě uvidím, jak se to všechno bude vyvíjet. Zároveň jsem jmenovaný podniky založil proto, abych si ověřil, jestli je to fakt tak, že když to děláš dobře, tak se ty věci musej ultimátně zdařit. A když ne, je to jenom moje chyba, protože sem do toho dal málo energie, málo nápadů a kreativity.
 
Tak to není asi úplně objektivní, protože to ovlivňuje i spousta jiných věcí, ale do jistý míry je to pravda...
Jo, ale je dobrý si do jistý míry trošku posouvat hranice imaginace v tom, co je možný. Když si chceš otevřít kavárnu a nemáš na to ty peníze, tak si musíš v hlavě vyrendrovat plán, jak to bude asi fungovat, aby se ti nestalo, že za rok zkrachuješ, kamarádi se ti budou smát a budeš mít dluh, který nebudeš vědět, jak splatit.
 
To sem se chtěl zeptat, jestli jsi v tom mezidobí, kdy si studoval a pak rozjel ty podniky, jestli si dělal pro někoho nějakou práci?
Ne, nikdy jsem nepracoval pro někoho, jako že bych byl zaměstnanej. Vždycky jenom sám na sebe. Dělal jsem jenom nočního hlídače.
 
A máš nějaký tendence to celý někam posouvat, zlepšovat a tak?
Je to takový permanentní zlepšování všeho. Po víkendu si vždycky člověk odpočine a když se probudí do novýho tejdne, tak to zlepšování žene před sebou. Třeba akcent na koncept, nemít tam žádnou reklamu. Ale mně by se líbilo, kdyby tam bylo ještě více aktivistických věcí, aby to bylo místo, kde se kují pikle. Což se teď žel neděje, protože na to nemám moc času.
 
DISTRIKT JAKO JINEJ SVĚT
 
Hele, na mě to působí celý tak, že sejdeš dolů z kopce, přejdeš Francouzskou a najednou máš pocit, že jsi v uplně jiným světě. Vim, že se tady sjíždějí lidi z celý Prahy, ale přijde mi, že to má prostě ojedinělou atmosféru. Prostě jinou, než podobně laděný distrikty Prahy, kde to taky žije.
Tak určitě si hrajeme na to, že chceme udělat něco „alternativního“, děje se to a nevíme, kam to půjde. Teď tady čím dál víc funguje klub Pilot, to je prostor až pro 700 lidí. Nahoře jsem dohodil kamarádovi prostor, kde otevřel veganskou restauraci Plevel, pak je tady legendární „Sladkáč“, pak nějakej takovej malej bar... prostě celkově je tady takovejch osm podniků zapojených do akce „Zažít město jinak,“  která dva tři roky v září  jede v místních lokalitách. My to prostě nějak umíme, máme to pěkně provázaný a je to manifestace toho, jak to funguje. Všechny ty provázanosti jsou vlastně tak trochu náhoda. Rozhodně to není tím, že by to místo mělo nějaký „genius loci“. Má, ale spíše ho získalo skrze naši činnost.
 
To asi ne, ale vždycky se lidi koncentrujou v určitejch částech, v Praze nejvíc markantní. Nějaká skupina lidí, která má k sobě filozoficky a jinak blízko, si opanuje nějakou vyhovující čtvrť, část, místo, spot. Takovou podobnou atmosféru má i část Letný třeba. Tady mi to připadá takový, že ty podniky jsou jakoby víc středobody, jsou víc u sebe, a lidi můžou migrovat, ne proto, že by se jim v jednom místě nelíbilo, ale proto, že to k tomu patří.
 
Jo, znám i hodně lidí, který se sem přestěhovali, aby měli svůj oblíbenej podnik na dosah. Slyšel jsem, jak nějaký lidi cestovali po Zélandu a potkali holku, co říkala: „Jo Café V lese, to znám... na Vinohrady sem se přestěhovala jenom kvůli němu.“... To už jsem takhle slyšel asi pět příběhů... takže Café V lese už má svoje jméno, haha.
 
KONTRA, POLÁK, HIPSTEŘI A BAJKAZYL
 
A co Náplavka?
 
Já jsem byl velkým obdivovatelem Martina Kontry, mně byl ten člověk velkej vzor. Když jsem studoval, tak jsem měl takový guru spíše z řad filosofů, poslední dobou mám rád spíš ty praktiky. Myslím, že mě hodně ovlivnil třeba anarchista Jakub Polák. Nějak bytostně dělal to, co viděl, že je důležitý. A tak jsem s Kontrou  začal dělat i Bajkazyl - od poloviny roku 2012. Lidi přijdou, my to tam máme takový nenačančaný, máme tam venkovní piáno, místo stolů dveře na kozách, židličky ze rušený školy... takže přijdeš a je tam nějakej citlivej program, aby nerušil sousedy. Můžeš si tam opravit řetěz u kola a mezi tim si dát černý kafe a do toho koukat na Pražský hrad. Je tam super atmosféra... hezká... má to atributy těch nenásilnejch „vrypů do města“.
 
A nestalo se někdy, že to přerostlo? Že tam je až moc lidí, že to tu atmosféru intimity prostě narušuje?
Jo, někdy jo, ale my to hlídáme - a uvidíme, jak to celý dopadne. Teď se to třeba stalo, protože se to nějak hodně profláklo a budeme to muset začít nějak řešit. Nevim jak (smích). Já na to teď nedokážu odpovědět. Člověk se snaží, aby mu do hospody chodili lidi a najednou je to až moc.
 
No, jak Café V lese, tak i Náplavka mají hodně specifickej hudební i kulturní program. Jakej máš ty hudební vkus? Co tě baví?
Pro mě to je zdroj energie, kterou potřebuješ k životu. Zároveň ten rozptyl je tak širokej, že nemůžu obsáhnout úplně všechno. Mám rád spíš něco intimního, klidnější věci. Hodně to mám přes kamarády, jejichž vkusu důvěřuju. Takže co se týče akcí v Café V lese i Bajkazylu, tak to jen koriguju, než že bych to vybíral. Já mám rád balkánskou, cikánskou hudbu a folk.
 
 
Chodíš na koncerty?
Ne. Spíš to jen zařizuju a pak jdu na bar a odpočívám. Jsem spíš takovej dramaturg.
 
Na to se nedá nezeptat, protože to je teď momentální prapodivnej fenomén.
Hodně často se o Café V lese mluví jako o hipsterským spotu. Mě to přijde takový hodně legrační a zajímalo by mě, jakej názor máš ty?
Já vůbec nevim, co to znamená slovo hipster. Ale je fakt, že třeba v Kokpitu mají nějakou ceduli „Hipsterům vstup zakázán.“ Oni to jsou moji kamarádi, co to teď vlastní a dokonce tam mají i nějakou básničku proti Kobzovi, že se chtějí vyhraňovat proti mýmu hipsterskýmu podniku. Přitom já řikám, že jsem z toho chtěl udělat podnik, kde by hrál Oldřich Janota, Petr Nikl a tak. To jsou takový akce podle mýho gusta, a oni sami mi z toho udělali takový hipsterský doupě (smích). Ale kdo je hipster? Takovej prototyp mi přijde třeba Radek Brousil, já si představim vousy, brejličky, intelektuální typ a hlavně Berlín. Takže určitě máš pravdu, není to záměr, ale je to logický vyústění.
 
Já už jsem dokonce i zaslech, že někdo chtěl dělat něco jako guide, takovýho jako průvodce Prahou, který místa jsou vhodný pro hipstery a bylo by dobrý je navštívit, aby tam lidi nasáli tu správnou hipsterskou atmosféru, haha.
Hele já o tom stylu vůbec nic nevim, ale přijde mi logickej a nemyslim si, že by byl špatnej...
 
V tvým případě dost blbá otázka, ale - jak ty sám bojuješ proti městský šedi?
Já vždycky chodil rád na masopusty v převlečení. Chodim jednou za rok za čerta a lidi to v té tramvaji tak nějak berou, nejsi za debila. A všechny v tom čertovském zdravim v autobuse - babičky i dědečky - a oni pookřejou, protože je to najednou všechno jenom jako. Každej z nás si může hrát.
A v rámci boje proti pomyslný šedi bych i rád časem přitáhnul do Krymský další lidi, aby se přistěhovali a organicky ten fenomén dál rozprostírali.
 
Ještě mi řekni něco o tvých dalších dvou podnikách – Baronu Prášilovi a Ermitage. Ty jsou na hony vzdálený Café V Lese, ne?
Baron Prášil je ve zkratce berlínská kávová kultura, která prostě má jinou chuť kávy, je víc degustační. Není univerzální pro Čechy. Učíme tam lidi, jak pít kafe a je to malinkej prostor. Ermitage je kuchyně, orientovaná na francouzskou a italskou kuchyni a je tam větší klid.
 
Co chystáte dál, kromě rozvíjení už zavedenejch věcí?
No já se chystám být stále lepším manažerem. Skoro si myslím, že by se měly pořádat polosemináře hospodskýho rázu, kde by se mělo tohle učit. Protože když jsem manažerem jednoho podniku, tak to ještě jde, ale když pak máš víc podniků a chceš je vést, tak musíš začít umět přemýšlet ve smyslu, co už nemusíš dělat sám a můžou to za tebe dělat tvoji zaměstnanci. Jinak si sám už zakazuju nějaký další projekty, takže buď by to byla asi další kavárna v Berlíně nebo jinej úplně nehospodskej projekt. Ale rozhodně by to mělo bejt něco, čím nakopávat lidi a rozviřovat jejich zaběhlý šedivý plochy života!