Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Moving Units - Neurotic Exotic

 
Sentiment je dvouhlavá saň. Jedna hlava má obličej šaška, ta druhá je nazelenalej komiksovej zombie. Sentiment může mít pléd z patosu i duši snílka. Podvečerní pohled z vršku Riegráčů na panorama Prahy, topící se v šarlatovejch červánkách a svírající pocit kolem hrudního koše, protože léto je pryč a přichází doba temna, je sentiment jak vyšitej. Je zvláštní, jak naše emocionální centrum vůbec funguje. Když se probouzíme do sluncem a teplem zalitýho dne se sytě modrým stropem, máme energie jako Hulk a díváme se jenom dopředu. Jakmile ale obloha zkovovatí, listí na stromech začne podezřele měnit barvy a obejme nás konzistentní chlad a šero, začneme se ohlížet, bilancovat, stejskat si a podléhat škále pocitů od smutku, obav až po... sentiment.
 
Ha! Nová deska Moving Units Neurotic Exotic je čirej sentiment. Je to jako jezdit bezcílně nočním LA kolem klubů, ve kterejch to žije, ale nesmět dovnitř. Smutně a lačně pozorovat zábavnej noční život skrz stažený okýnko auta z půjčovny. S pár dolarama v kapse a letenkou na ráno zpátky do Evropy, kde už bude jenom deset stupňů a budou vás čekat kyselý uniformní ksichty. Sentiment.
 
Moving Units nebyli nikdy nijak převratná kapela i když měli jednu dobu našlápnuto překročit vlastní obraz lokálních floutků. A formule, podle který vznikaly skoro všechny jejich desky, se moc nezměnila a dneska už je dost přežitá. Blake Miller měl vždycky pověst zmrda a nikdo ve městě ho neměl rád. Kožený bundičky do pasu, pózičky, blbý kecy, povýšenost... znáte to. Zpívat moc taky neumí. Přes to všechno jsem měl pro Moving Units slabost od prvního EP na Three One G, ale nedokázal jsem to sám pro sebe nějak pojmenovat, definovat. Až s Neurotic Exotic a s odstupem času jsem na to přišel. Je to vlastně takovej taneční punk s tou typickou Gang Of Four basou. Nekomplikovaná kytarovka s elementama EDM. Něco, na co by modelkovsky vypadající vychrtliny v šortkách s kouřovejma stínama kolem skleněnejch očí měly vrtět zadkem a ucucávat bezstarostně svůj půlnoční mix drink. Jenže! Ona je v tom i po tunách hořkost ranejch The Cure, strojovej smutek New Order i reflexe prázdnoty a zdánlivý bezstarostnosti nočního života ve městě padlejch andělů. Ať je Blake Miller sebevětší cocksucker, jedno se mu upřít nedá. Možná o tom ani neví, ale dokáže napsat plytkej a patetickej text, kterej ale setsakramentsky funguje. Navíc má nespornej talent a recept na hořkou čokoládou politej popovej dort. Je dobře, že tahle kapela nebyla nikdy veliká a už nikdy asi ani nebude. Proč? Můžeme ji mít hezky sami pro sebe, haha. The World Is Ours je skvělej šlapající melancholickej sentinel. Kate Moss in '97 je aspirant na nejdivnější text i song ever (“…I went to heaven with Kate Moss in ’97…I was eleven in ’97…”) se svojí referencí pubescentních magazínovejch ejakulačních stimulů. I love it! I Kate Moss. Dark Side of the Room, I Wanna Go Dancing, Girl Like U, to všechno je jako perfektní reminiscence starejch dobrejch The Faint, kdyby ubrali kláves a přidali krapet kytar.  Miluju tuhle desku. Pateticky a sentimentálně, haha. A donutilo mě to vrátit se k poslednímu EP Tension War a ještě mnohem víc zpátky, k Hexes for Exes i Dangerous Dreams a dokonce jsem přeházel pár krabic, abych našel originál vypálený CD s masterem prvních demo songů M>U, který mi dal jejich původní (mimochodem skvělej) bubeník a můj kámoš Chris Hathwell. Ze sentimentu.