Go vegan a nechovej se jako buran

To naše malý velkoměsto je labyrint, ve kterým známe všechny krysy. Potkáváme se na parties, v kavárnách, hospodách, klubech, nebo jen tak na ulicích. Stejný tváře, stejný reálie. Jenom roční období a počasí se mění. Až zase někdy uvidíte pokérovanýho sympatickýho kluka, jak se přehrabuje v popelnicích, vybírá z nich zapomenutý a odhozený vzpomínky bezejmennejch, vězte, že to není žádnej bezdomovec. Narazili jste totiž na svébytnýho umělce, jehož ručně dělaný deníky se staly fenoménem, a do nichž si lidi po celým světě zaznamenávají svoje životy. Recyklátor vzpomínek. Seznamte se, tohle je Deafmessanger Kučin. 
 

Jak se jmenuješ a odkud pocházíš?
Jmenuju se Kučin a jsem z Moravy. Konkrétně z Napajedel, což je takový menší město mezi Uherským Hradištěm a Zlínem.
Už ale poměrně dlouho žiješ v Praze, baví tě?
Jo jo, žiju už nějakejch osm let v Praze. Takže jsem klasická naplavenina. Praha mě baví. První rok a půl jsem to tady moc nedával. Nebavilo mě to, ale bylo to daný tím, že jsem neměl takový to dobrý sociální prostředí. Moc jsem nevěděl, kam chodit. Kamarádů jsem tu několik měl, ale celý fungování bylo takový cizí a popravdě jsem přemýšlel, že se vrátím zpátky na Moravu. To jsem neudělal a dneska jsem moc rád. Na Prahu jsem si zvykl a začal ji milovat a tak je to doposud. Už několik let se tady cítím víc doma, než na Moravě, kam občas zajedu, ale vždycky se zase těším zpátky.
Co vůbec znamená tvůj pseudonym?
Jejda. Tak znovu. To není tvoje chyba, že se na to ptáš, ale já už na to odpovídal tolikrát, že to mám nacvičený jako mantru. No a tak si něco vymyslím, ať mě to trošku baví. To jméno pochází z jednoho komiksu, kterej napsal jeden slepej bike messenger :-) Tak teď jako vážně, abych nekecal hned na začátku rozhovoru. Jsem nahluchlej. A to už nějakou dobu a jelikož jsem furt slyšel od svých přátel: “hele ty ses úplně hluchej”, tak jsem si na to při vymýšlení názvu pro svou značku vzpoměl. Přidal jsem k tomu to messenger, ale schválně jsem to změnil na messanger, takže je to jakási složenina tří slov. Deaf, Mess a Anger. To první už jsem vysvětlil, Mess asi vystihuje to, že jsem bordelář a že vlastně i ty věci, který vyrábíme, jsou takový chaotický a nahodilý a že je jejich interiér tvořen něčím, co by někteří lidé mohli nazvat bordelem – staré knížky, pohlednice, fotky, dopisy. Spousta z těch věcí je vysvobozena z kontejnerů, sebraných z ulic, takže to bordel v podstatě je. Ne však pro mě. Anger - jako asi každej jsem čas od času nasranej, Na lidi, na společnost, sám na sebe.
Hodně cestuješ, co tě na tom baví a jakou máš nejoblíbenější destinaci?
Jo to je pravda. Rád jezdím za hranice. Ještě jsem se nenaučil najít klid a štěstí v destinacích, od kterých tě odděluje pár zastávek vlaku a nemusíš si kvuli takové cestě ani brát batoh. Mám rád jihovýchodní Asii. Laos, Kambodža. Právě tam se teď chystám. Vlastně za týden odlítám s přítelkyní do Bangkoku. Pojedeme dolů na ostrovy potápět se a pak směr Phnom Phen v Kambodži. Bangkok mám děsně rád. Vlastně mám rád velký města. Taky miluju New York. To město mě děsně baví a dokážu si představit, že bych tam i někdy v budoucnu bydlel. Ale bydlení je tam hodně drahý a tak to nejspíš dopadne tak, že tam prostě jen občas zajedu. Mám v NY dobrou kamarádku, u který vždycky přebývám. Bydlí kousek od hipster čtvrti Williamsburg v Brooklynu. Zbožnuju tam ty malý kavárny a takovej zvláštně neuspěchanej rytmus.
Vyrábíš hodně originální diáře a sklízíš s nima zaslouženej obdiv i komerční úspěch, jak tě to vůbec napadlo?
Řekl bych, že náhoda. Před sedmi lety jsem pracoval jako pracovní terapeut ve Fokusu. Fokus je organizace, která pracuje s lidmi s duševním onemocněním. Po práci jsem si tam dělal svý věci a jednou jsem si chtěl vyrobit deník. Udělal jsem hned čtyři, abych si vybral ten, kterej mě bude bavit nejvíc. Na obálku jsem nastříkal šablony, který jsem měl už nějakou dobu vyřezaný. Do té doby jsem s šablonou pracoval jen v rámci street artu.
No a tak tedy vznikly ty první kousky.  Ty přebytečný deníky jsem zanesl do jednoho obchodu, kterej už v tý době prodával moje pohlednice, a ty deníky se hned první den prodaly. Tak mi z toho krámu volali, ať přinesu další. Takže jsem vlastně začal přemýšlet nad výrobou deníků jako o něčem, co by mě mohlo živit, až kvůli poptávce.
Je za tím schovaná i nějaká filozofie?
Od počátku jsem chtěl, aby ty moje produkty byly maximálně recyklovaný. Používáme recyklovaný papír, vlastně celý ten interiér je vytvořen z recyklovaných věcí a jsou tam vložený ty ruzný prkotiny, ale o tom už jsem mluvil. Vě většině deníků najdeš razítko “GO VEGAN”. Já jsem tvůrce a jsem rád, že tam to sdělení můžu dát. Nejsou to deníky pro vegany. Nechci lidem nic vnucovat. Je to vlastně součást mého podpisu. Takže jakousi filosofii tím taky šířím, ale jak už jsem psal, neznamená to, že ty deníky jsou direktovaný na lidi, kteří nejedí maso. Možná je to jen jakási podprahová informace. Taky bych chtěl napsat, že i přesto, že se náš brand rozrůstá, nechceme v žádném případě přesunout ani část výroby do Číny, či jiné destinace známé svým nevybíravým zacházením se svými zaměstnanci. Odmítáme podporovat sweatshop výrobu a pokud se má v budoucnu ještě více rozrůstat, chceme podporovat lidi, které máme kolem sebe, a tudíž bychom chtěli nějakou práci dát spíš jim, protože třeba mají problém najít ji kdekoliv jinde.
Některé dílčí věci pro nás dělá jedna chráněná dílna (Fokus) tady v Praze, a to mi příjde jako ideální stav. V tomto duchu bychom chtěli pokračovat i v budoucnu. Jedinou spolupráci se zahraničím máme s tibetskou manufakturou na výrobu recyklovaného ručního papíru. Dílna je ve měste McLeod Gajn v severní Indii, osobně jsme se tam dvakrát byli podívat a tudíž víme, že se o sweatshop rozhodně nejedná. Ty lidi, se kterými tam spolupracujeme jsou naprosto úžasní, a na jejich pracovišti panuje příjemná a nehektická nálada.
Kde bereš materiál?
Hodně věcí najdeš na ulici. Třeba starý knížky, nějaký ručně psané vzkazky (nákup načmáraný na kousku papíru), časopisy v kontejnerech. Třeba před týdnem jsem našel krabici starých fotek v kontejneru na papír kousek od mého baráku. Šel jsem tam něco vyhodit a koukám, že tam trčí fotka z krabice. Tak kouknu dovnitř a tam je jich celá hromada. Mám z toho vždycky parádní pocit - jako když najdeš poklad. Dál nakupuju věci na blešácích. Hodně chodím na Kolbenku, kde nakupuju fotoalba, pohlednice, časopisy… Pak jsou to antikvariáty - tam se dají sehnat pěkný atlasy, ale ty jsou tady v Praze relativně drahý, a tak je raději kupuju v Berlíně. Spoustu věcí na výrobu si vozím z cest. Třeba z New Yorku jsem si přivezl asi dvě stovky lítaček na metro.
Udělal jsi někdy dva identický exempláře, nebo je všechno striktně originální?
Tohle je na mě vždycky moc těžká otázka, protože doteď pořádně nevím, jak na ni odpovědět. Ano, každý kus je originál. To proto, že jsou tam právě vloženy ty unikátní věci, ke kterým často neexistuje duplikát. Ty starý fotky, popsaný pohlednice, několik stran knížky. I ty obálky jsou polepeny stránkami ze starých novin či knížek. Co se ale týká těch designů, který stříkám přes šablony, tak ty používám mnohokrát. Jedná se tak vlastně o jakýsi série.
Čas od času vyrábím zakázkově custom deníky. Od jednoho do sta kusů. Někdy je to jen pro kamaráda jako dárek. Ty větší  edice jsou třeba pro kapely nebo firmy, které chtějí nějaký originální merchandise nebo dárek. Minulý rok jsme takhle vyráběli deníky pro HBO seriál Terapie. Ty deníky pak byly rozdány mezi herce a celou crew, co na seriálu pracovala. Dále jsme dělali třeba edici deníků pro švédskou zpěvačku Rebekku Karijord, Amandu Rogers či Austina Lucase. Tyhle menší zakázky mě moc baví. Vymýšlíš něco nového a máš pak tu zpětnou vazbu od těch lidí, co si je objednali. Právě teď pracuju na edici deníků pro rakouský art kolektiv Brutal Beauty. Tady poprvé pracuju se dřevem, ze kterého jsou udělaný desky deníků.
Kde všude se dají tvoje diáře najít? Máš nejakýho hodně exotickýho, nebo něčím zvláštního kupce?
Kromě Afriky na všech kontinentech. Co se týká tý exotiky, tak od minulého roku máme distributorku v Japonsku a přednedávnem jsme si našli dva obchody na Islandu, což mi příjde asi víc exotický než třeba NYC, kde naše deníky již několik let taky prodáváme.
Co hudba? Co posloucháš?
Zrovna teď jsem poslouchal sound rack k filmu Black Hawk Down od Franze Zimmera. Vlastně už v dnešní době nemám příliš vyhraněný styl. Dříve to byl spíše hardcore, ale dnes si poslechnu téměř cokoliv. Před týdnem jsem si ulítnul na novém klipu režiséra Romaina Gavrase No Church in the Wild, který natočil pro Jay-Z a Kanye Westa. Asi před měsícem jsem byl v Berlíně na koncertu Converge. Tuhle kapelu si doma nepustím, ale berou mě jejich živáky a ta energie, kterou v sobě i po těch všech letech fungování mají. Jo a málem bych zapoměl - propadl jsem Jihoafričanům Die Antwoord.
Je pro tebe jenom kulisou, nebo je to komunitní záležitost, chození na koncerty, kámoši, ideologie a tak?
Teď asi část od všeho. V práci ji poslouchám jako kulisu. Čas od času jdu na koncert a tam se potkám s kamarády. S nějakou ideologií jsem to měl spojený, když jsem začal poslouchat hardcore. Ty starší kapely nesly poselství, řešily politický a společenský problémy, zabývaly se právy zvířat. Ty mladší hardcore kapely to teď mají především jen o tý muzice a o tom, jak udělat performance na pódiu. Mrzí mě, že se z toho vypařila (až na vyjímky) ta surovost jak v hudbě, tak v tom sdělení. Ale to je asi normální vývoj, který se mi nemusí líbit, ale vlastně je logickej a nezastavitelnej.
Máš hodně tetování, je to součást tvýho estetickýho vnímání?
Jo mám toho na sobě hodně. Určitě je to součást mého estetickýho vnímání. I styl, ve kterým mám ten inkoust zasazenej, koresponduje s tím, jak tvořím. Teď nemyslím deníky, ale mou volnou tvorbu.
Čím kromě svýho řekněme užitýho umění bojuješ se stádností a šedí?
Snažím se nepolykat informace z masmédií a neutvářet si názor jen podle jednoho zdroje. Nechci si koupit auto jen kvůli tomu, že na něj mám peníze a že je to mnohdy pohodlnější. Snažím se jezdit na kole a vůbec fungovat ekologicky. Vyjímkou jsou asi jenom ty moje letecké výpravy, které toho napáchají víc, než kdybych jezdil každý den autem, haha.
A taky  se snažím usmívat a být na lidi příjemnej. Právě tohle mě tady v Čechách neuvěřitelně sere. To, jak jsou ti lidi nepříjemní a zamračení. Jako by se jim právě stalo něco hroznýho, jako by to snad byla moje chyba. Argument mnoha lidí je, že jsme tady měli komunismus. To stále připomínaný téma. Ale ono je to už více než dvacet let za náma a já jsem zvědavěj, jak dlouho to tady bude výmluva pro to chovat se jako buran.
www.deafmessanger.com