Zápisky z Mexika II.

O životě v Mexiku a tak vůbec...
 
Cesta

Jít a vrátit se...když človek odejde, bojí se, ze na začátku bude všechno nečitelné, že slova budou jen slova, co ztratí význam.

Slovo je dialog a s každým tím slovem souvisí přijetí a odmítnutí. A tak je zpočátku okolí nečitelné. Ale krok za krokem se člověk nová slova naučí.

Člověk vnímá krajinu a ta se pro něj stává novým repertoárem, ve kterém se učí přijímat nové tváře. Je to jako procházka, na jejíž cestě se v určitem momentě zhluboka nadechne, otevře starý kufr, který po tom volá. A tam najde srdce cesty. Pak je třeba se nadechnout, se zavřenýma očima, pak je rychle otevřít, protože co kdyby...

Někdy na sebe mluvíme ve svém jazyce, jakoby ten náš byl najednou svého druhu modlou. Najednou mluví jiní a my s překvapením zjistíme, že víme, co říkají a pak máme na chvíli pocit, že nejsme daleko, chápeme to nové. Nepotřebujeme už zhluboka dýchat. Slova přichází do uší jako požehnání...a v ten samý moment, ruku v ruce, přichází pocit, že nikdy nedokážeme dostatečne pochopit.

Uspokojení se mísí s překvapením a překvapení s melancholií a melancholie se smutkem. Zjistíme, že chleba má chuť chleba a cizí bolest se podobá te naší. Vrátime se? Minimálně holubi se vraceji, takže bychom se měli naučit létat? Bude třeba zalévat touhu vrátit se pocity, všechny je mít pěkně zasazené v květináči. Nezapomenout zalévat, aby pěkně rostly. Neuvadly. Vrátíme se?