Víkend v Proboštském jezeře. Doslova.

„Nepiš o tom, Zuzano!“, pohrozila mi v neděli v podvečer moje kamarádka, která mě den předtím vzala společně s jejím manželem a čtyřletou dcerkou na koupání do kempu Proboštská jezera. Tohle místo nás totiž obě dvě ohromilo. A to až tak moc, že jsme se tam v neděli, ale už jen samy dvě, vrátily. Nedělaly jsme nic jiného, než že jsme splývaly s vodou a řádně si to vychutnávaly!
 
Čisto, pohoda a dobrý, levný jídlo
Když jsme v sobotu přijeli jako celá rodinka, přivítala nás upravená pláž. Byla pomyslně rozdělená na největší, ta byla u vstupu napravo, hned u bistra s občerstvením, nejblíže u převlékáren a u toalet. Pak prostřední pláž, ta byla o něco menší, než ta první… No a pak ta nejvíce nalevo od vchodu. Malá, roztomilá, romantická plážička, z poloviny písčitá a zbytek tráva, kde se válelo pár lidí na dekách. Pravda, byl tam mini bar, kde se prodávalo nějaké alko i nealko, ale jinak se tam před námi rozprostřela jenom veliká vodní plocha, s čistou vodou, v pozadí se stromy a lemovaná rákosím a jinou trávou.
 
Na hlad a žízeň bylo dobré bistro. S velkým výběrem. Pravda, všechno bylo smažené, takže super zdravá strava nehrozila, ale unavení a hladoví z vody jsme to opravdu nikdo neřešil. Takže došlo na několik porcí hranolek s kečupem i tatarkou, na pár veleobrovitánských klobás se dvěma druhy hořčice (kremžskou a normální), s křenem a pár krajíci chleba. K pití padlo pár piv a pořádně sladkých malinád. A ceny byly fakt moc příjemný. Nejen v bistru, ale i vstupné na koupaliště. Na osobu 30kč, když přijedete autem, tak zaplatíte na celý den 40kč. Navíc personál, ať už u příjezdových vrat nebo v bistru byl nevídaně milý, ochotný a vstřícný. Radost se s ním bavit. Nikdo se na nás nezašklebil, nikdo na nás nedělal ksichty, když jsme chtěli něco „jinak“, než bylo v nabídce.
 
Vonící voda, mystická atmosféra a živý utonulý
Když jsem tak plavaly s kamarádkou ve vodě, zaujalo nás několik věcí. Jednak klid, jaký se nesl vodní hladinou, vůně vody, která byla velmi jemná a příjemná a mystika celého místa. Možná to bylo i tím malým počtem návštěvníků, ale i když jsme tam byly v sobotu a pak i v neděli, nemohly jsme si nevšimnout, jak tam všechno plyne tak nějak naprosto přirozeně.
 
Lidé se tam bavili v klidu, hudba hrála tak akorát. Jídlo i pití měli snad všichni přítomní jak na dekách, tak na baru, ale i u stolů před bistrem. A pláže přitom byly čisté a smetí bylo opravdu jen v obrovitých zelených popelnicích, které byly většinou poloprázdné, což svědčilo o tom, že je někdo pravidelně vynášel. Všichni společně komunikovali s úsměvem, pohodově a tak jako by samo sebou… Když si tam na pódiu rozbalil svou techniku a mikrofon místní Ital a začal tam zpívat italské songy, všichni ho poslouchali a pokyvovali hlavou s úsměvem na rtech a po každém jeho čísle zatleskali. My jsme ho okukovaly jen po dobu, co jsme se na nedaleké lavičce cpaly smažákem a bramboráčky, pak jsme odešly zpět na konec pláže a vlítly jsme do vody a osvěžovaly svá těla, protože bylo fakt horko.
 
Jen v sobotu byla na pláži malá panika, (ale ta měla také lidský rozměr) vyvolaná strachem o bližního svého. Co se stalo? Tlupa místních štamgastů popíjela už několik hodin na pláži u jednoho stolu, když jeden z nich si šel zaplavat. Jenže uběhly více jak dvě hodiny. A on nikde. Jeho kamarádi dostali strach, že se utopil. Takže my, smažící se na dekách a vychutnávající si osvěžující vodu a jiné drinky, jsme ten den měli jako bonus „hasičskou show“. Odpoledně totiž přijelo hasičské auto se člunem, který vyplul na jezero, hledat zmíněného utonulého. Namísto toho přivezl člun lehce vystřízlivělého starého pardála, který svým kámošům jen nadarmo vysvětloval, že se zakecal s rybářema a zapomněl na čas. Hasiči si sbalili svůj člun a odjeli a chlapi se pohádali. J A zvěsti, které kolovaly po pláži, se rozplynuly tak rychle, jako třpytící se slunce na hladině jezera, které akorát zacházelo. A naše „tlupa“ byla ráda, že informace o utonutém byla jenom fámou, protože představa toho, že se koupeme v jezeře, kde plave mrtvé tělo, nebyla pro nikoho z nás nijak lákavá…
 
Krása z přírody…
„Proč?“, zeptala jsem se jí. „Protože sem pak začne jezdit hodně lidí a vytratí se odsud ta mystika, pro kterou jsem si to tady zamilovala“, odpověděla mi okamžitě. Rozesmálo mě to, cákla jsem na ní vodu a odplavala pryč. Jenže když jsem si tak líně plavala a pozorovala vlnky, které mi omývaly obličej, vnímala ten klid a své tělo, vodu a přírodu, začala jsem mít pocit, jako kdyby tam opravdu bylo něco víc, co nelze spatřit, ale pouze cítit. A můj pocit byl, že jsem chtěla zůstat a už to místo nikdy neopustit. Cítila jsem harmonii a vnitřní rovnováhu. Bylo mi krásně.
 
Více o jezeře: www.probostskajezera.com