Chorvatsko jako povinnost

Na střeše rakev a na palubce řízek. Na každý zastávce ponožky v prestižích, takže jedeš dobře. Ani nevíš, jestli se těšíš. Není Chorvatsko spíš povinnost?
Néé, moře prostě nemůže být povinnost. Ale cesta tam jo. Sardinky hadr. V Rakousku na rastplatz už ten řízek nežere ani kočka.
Chvíli dobrý, pak Slovinsko, zrovna jsem se probudila a myslela jsem, že jsme furt někde před Brnem. Co že? Soundtrack z Pelíšků? Co je za rok? Jo, dobrý, pardón, už jsem zase tady. Pás mě zase řeže a já si vzpomínám, co je za den a kam jedem.
Zlatý dálniční známky, na prd tyhle brány.
Ale dobrý, tak jsme asi tady. Hele moře. Cesta do naší vesničky vypadá jak cyklostezka, někde jsou z asfaltu jen dvě koleje, ale občas potkáme třeba megacisternu v protisměru. Vypadá to, jako když skáčeme šipku s autem.
Dobro došli a Karlovačko jako welcome drink. Plavky mám samozřejmě někde vespod, hlavně že pívo je navrchu. Dětskej opalovák a můžem.
Ale jo, výhled krásnej, barva moře, takovou neznám. A ostrůvky, hned vím, že aspoň na jeden chci doplavat. Jestli mě teda nečapne nějaká chobotnice za kotník.
Beton má v týhle zemi něco do sebe. Ježci zas jehly do tebe, pár krabíků a jinak pokoj, stíny lodí se kymácejí na dně, paráda.
A tak si ležíš na tom svým mole, v duchu, často i nahlas se neubráníš odpovídat okolním českejm hlasům. Tyvé, to je vedro, tak smočíš nohu a zas blábolíš, jak je to studený. Bazén zabrala německá rodina z druhýho patra a to tak, že na celý týden. Stejně z něj večer pijou netopýři.
Došel Staráč. Takže se jde do „centra“ vesnice, což je asi tak o dům dál, kde je jakási Jednota. Vejdeš dovnitř, dostaneš facku od vzduchu a zapomeneš, pro co jsi sem vlastně přišel. Jo, sladoled vlastně!
A když je hlad, tak je tu stánek s názvem Tesco, nevím, co nám to tak naivně evokovalo, ale mají tam aspoň pizzu. Tak prej Jumbo si dáme. Byla větší než náš stůl, ale byl to spíš chleba s pizza toppingem. Druhej den se ani nehnu. Ze záchodu. No né, dobrá byla. Itálie je přeci jen daleko, ale stejně se bojim usnout na lehátku.
Najednou slyším tu známou, ale zapomenutou, vlezlou melodii. Táádadádádádádá. Family Frost, vzpomenu si za půl hodiny.
Rakije…
A přichází bílej jogurt na záda jednoho účastníka. Jo a měsíc, ten teda v týhle zemi září. Hned dvakrát. Západy slunce a východy měsíce tu stojej za to, to vezme za duši i takovou kýčovou hrdinku, jako jsem já.
Beze zvuku otevírání plechovky tenhle týden neusnu a vedle si nějaký tatranský tatíci vzali gytáru a valej tam Jožo Ráže.
No, na ten ostrov se nakonec doplavala, ale měla jsem pocit, že plavu proti proudu a celou dobu zaťatý prstý u nohou v pěst (pěst na noze?), protože žabky, protože ježci.
Takže vlastně jízda autem, pak šest dní nic a pak zas krpál hore, modlitba za prázdnej protisměr, za cisternu, za všechny ježky, kuny, netopýry a chrousty, utrhnou poslední datle na cestu a tradá, za CZ značkama. Nezabloudíme. Stejně se od Šibeníku až po Brno předjíždíme s pěti stejnejma autama.
Chorvatsko splněno. Je tam fajn, když chceš neaktivní dovolenou, jeď spíš ale do menší vesničky, vem si sebou dost piv a paštik, jo, nemají tam hořčici a vodu z kohoutku taky nepij, ponožky nech doma a hlavně opalovák. Chorvati jsou v pohodě, jen neznají koupací kraťasy. Nic neřeší, klasika na jihu. Siesta, oliva, fík, bílý kameny, suchá tráva, dokonce i kaktusy, vyhnaný palmy a apartmány, apartmány, apartmány.
Tákže dovidenia lebo ako sa tam hovorí.