Svišť na kameni

Celé dětství jsem chtěla zjistit, jak to vypadá ve velehorách, když roztaje sníh. Můj dědeček, švýcarský lyžař, mi říkal, že jen co se objeví zelená tráva, vydá se celá vesnice do hor sbírat peníze, oblečení, lyže, brýle a hůlky, co přes zimu popadaly lyžařům z lanovky. Pak rozkvetou alpské stráně, na kamenech se vyhřívají svišti, pod slunečními paprsky tají ledovce a farmáři na pastviny vyženou krávy, aby byly sjezdovky na podzim dobře spasené a přichystané na zimní sezónu.
 
O tom, že hory v létě nežijí jen přípravou na zimu, rekonstrukcemi lanovek a opravami sněžných děl, se v poslední době snaží turisty přesvědčit čím dál tím víc horských středisek. S  klidem a pomalostí vlastní celému italskému národu se k nim přidalo i městečko Livigno. Leží ve výšce 1600 m. n. m., v italských Dolomitech, kousek od švýcarských hranic. V zimě sází na kvalitní sníh, stovky kilometrů sjezdovek a levné služby. V letních měsících pak už několikátým rokem láká návštěvníky nejenom na proslavenou duty-free zónu, levný alkohol a značkové oblečení, ale také řadu sportovních aktivit.
 
Hlavním lákadlem má být, a v podstatě také je, nabídka pro cyklisty a bikery. Začíná u stojanů na kola rozmístěných po celém městě a končí u vysokohorských single tracků a jednoho z nejlepších bike parků Evropy – Mottolino bikepark  - s dvanácti tratěmi různých obtížností.  V místních obchodech najdete širokou nabídku technického outwearu i hardwearu, v půjčovnách pak kola pro downhill, freeride, dirt i klasickou cyklistiku.
 
Livigno se rádo chlubí tím, že si jeho trasy oblíbili i světově proslulí jezdci jako je Danny McAskill, Brandon Semenuk, Martin Söderström, Graham Agassiz, Paul Basagoitia, Trond Hansen nebo Hans "No Way" Rey. Někteří z nich se podíleli i na výstavbě sigle tracků začínajících u stanic lanovek Carosello a Motolino.  Další pak druhý červencový víkend přijeli do Livigna na celosvětově očekávanou událost, která měla pod názvem Redbull wild open spojit downhill, 4X a freeride a, ještě před svým začátkem, dostala podtitul první mountainbike supercross na světě.
 
Mezi pozvanými jezdci, kteří se měli předvést na půl kilometru  dlouhé downhillové trati v supercross stylu s obrovskými gapy, wallridy a technickými kamennými sekcemi byl i světový šampion Tomáš Slavík. Závod, na který lákaly plakáty v americkém Coloradu i  australském Sydney, byl ale necelý týden před startem z více či méně pochopitelných důvodů zrušen a přítomní američtí jezdci, společně s olympijských vítězem z Pekingu Mike Dayem, si tak mohli naplno vychutnat snad jen slavné italské přísloví “Il dolce far niente” – sladké nic nedělání.
 
“Toto se může stát jen v Itálii”, vysvětluje číšník v jedné z místních pizzerií zrušení závodu skupině australských kameramanů, kteří do Dolomitů přijeli dřív, než byl závod odvolán, a pokračuje: “víte, my bychom se spíše divili, kdyby to hned napoprvé vyšlo. Myslím, že z Italů by se na to stejně nikdo podívat nepřijel…čekali by, jak to dopadne, a v čí kapse skončí peníze určené na tuto akci. Ale koho to zajímá….dáte si prosecco nebo aperol?”
 
A tak je to v podstatě s celým Livignem. Sice se nacházíme jen pár kilometrů od hranic precizního Švýcarska, ale už tady, mezi vrcholky hor s tajícím sněhem a stády kamzíků, žijete sen o sladké Itálii, kde se od ranního cappuccina po večerní sklenici vína spřádají velké plány o obnově římského impéria nebo alespoň o pomstě Švýcarům za zpoplatnění tunelu, který spojuje Livigno se světem.  A nemusím zdůrazňovat, že se nikdy neuskuteční.
 
BIKE
Odhalování toho, co se děje na horách v létě, začíná první den ráno v půjčovně kol. Je nás šestnáct, kol na zapůjčení třináct. Majitel půjčovny, dvou hotelů a několika obchodů s botami v jedné osobě řeší celou situaci vskutku originálně. Rozdá stávajících třináct kol a těm, na které žádná nezbyla, dává kola již rozdaná, ale v danou chvíli zrovna někde náhodou jen tak opřená. Tato strategie mu vychází až do té chvíle, kdy horský průvodce Mauro Cardamonezavelí, aby se všichni vydali se směrem k lanovce. V té chvíli se skutečně ukáže, že tři z nás kola stále ještě nemají, a že rozdáváním už rozdaných kol se mnoho nevyřešilo. Přichází moment zapojení celé rodiny a sestra snoubenky bratrance od tety přiváží další kola. Celé Livigno už po staletí patří jen několika málo místním rodinám, takže se většina věcí, řečeno agenturním žargonem, řeší “in house”, nebo-li „v rámci rodiny“.
 
Prostředkem pěší zóny se pod vedením místního bikera Maura úspěšně vyhýbáme nejen chodcům a nakupujícím turistům, ale také stezkám pro cyklisty. Po chvíli nasedáme do lanovky Carosello, která nás vyváží na 3000 metrů vysoký vrchol. Právě zde začínají single tracky a sjezdy do údolí. Pro ty nejnáročnější nabízí Livigno od letošního léta také helibiking, který je obdobou zimního heliskiingu nebo heliboardingu. Projíždíme horskými potoky, zastavujeme se u zbytků sněhových ploten, křižujeme sjezdovky a lavinová pole, projíždíme kolem stáda krav a na stráních slyšíme pískat svišťe. Nad hlavami se nám honí dešťové mraky, kterými prosvítá letní slunce a ozařuje scenérii alpských luk posetých barevnými květy a  krmelci. Nejsem zapálený cyklista, ale některé pohledy do údolí mi vyráží dech. Ty hory jsou snad ještě krásnější než v zimě!
 
Na druhé straně údolí se rozprostírá slavný bikepark, který už řada českých bikerů objevila v minulé sezóně. Lanovka Mottolino vás vyveze do výšky 2.400 m. n. m. , ze které se můžete spustit dolů po dvanácti trasách různé obtížnosti. Nejdelší z nich měří 4,5 km, nejkratší a nejstrmější pak 500 metrů. Kromě desítek dirtbikových překážek si můžete vyzkoušet i řadu skoků a obrovský big air do nafukovacího polštáře. Mottolino bikepark je velkým lákadlem Livigna a za velmi příznivou cenu v něm může adrenalinem nabitý den nebo týden strávit celá rodina.
 
ADRENALIN
U horských kol a cykloturistiky nabídka sportovních aktivit v Livignu zdaleka nekončí. Přijedete-li do střediska na týden, můžete se každý den věnovat jiné aktivitě. Nezapomenutelný je například lanový LARIX park s trasami pro děti, dospělé, turisty i experty a lovce adrenalinu. Nejmenší, zelené barvy, má lanové překážky maximálně ve výšce 2 metry a je určen už dětem od čtyř let. Druhý modrý okruh dosahuje pěti metrů, červený 12 a černý téměř 18 metrů. Dohromady se tu nachází 74 různých překážek.
 
Obdobou lanového parku je dobrodružná cesta „Avventurando“, která leží na druhé straně údolí. Její tvůrci – nadšení alpinisté pod vedením horského vůdce a lyžařského instruktora Maria Mottini– v ní kombinovali prvky klasické via ferraty s lanovými kladkami, provazovými mosty a dalšími vysutými překážkami přes koryto vysokohorského potoka.
 
I tyto adrenalinové zážitky doprovází nezapomenutelné výhledy do údolí a na rozkvetlé stráně plné alpských růží. Díky všudypřítomnému klidu vás tak ani nezarazí vyprávění horského vůdce a  autora cesty Maria Mottinihoo plánech na letošní sezónu. To, že už teď je sezóna v podstatě v plném proudu, nikomu nevadí. „A když to nestihneme letos, tak to bude příští rok nebo to uděláme ještě někdy jindy. A nebo taky vůbec,“ směje se  čtyřiapadesátiletý Mario a, společně s horskými kozami, nás žene do nejbližšího vysokohorského sedla. V loňském létě přijelo do Livigna téměř 3000 Čechů. Část z nich Mario provázel po vysokohorských túrách. Jako většina jeho spoluobčanů však naši zemi i nadále spolehlivě ignoruje a na jiné téma než „romantické centrum Prahy“ s ním  řeč nezavedete.  Pak si ale vzpomene, že na rozdíl od Italů, se český team na mistrovství světa ve fotbale ani nekvalifikoval, a téma na celodenní track je na světě.
 
Díky nádhernému jezeru, kterým údolí Livigna začíná, se po pár skleničkách aperolu a s velkou dávkou fantazie můžete v italských Dolomitech cítit jako u moře. Provozovat se na něm údajně dají všechny vodní sporty kromě surfingu na vlnách, v době naší návštěvy, v polovině července, ale ještě nebylo otevřeno. Jeho vodní hladinu si tak prozatím užívali jen místní rybáři v doprovodu turistů toužících po úlovku z horského jezera. Podobně tomu bylo i s další novinkou letošní sezóny, a to s golfovým driving range. Prozatím na něm, namísto golfových vozíků, stál jen žlutý bagr s velkou radlicí a jeden dětský kočárek. Slavnostní inaugurace sice byla už několikrát posunuta a další posunutí se čeká v nejbližší době, nikoho to ale příliš nestresuje a všichni ví, že když to nestihnou letos, tak to určitě bude příští léto nebo někdy jindy.
 
GASTRONOMIE
Dalším a velmi významným lákadlem Livigna je  gastronomie. Italská kuchyně se tu mísí se švýcarskou a německou.  Italové si od svých sousedů vzali jen to nejlepší, takže  kromě domácích sýrů a desítek druhů šunek a salámů můžete ochutnat i špecle se slaninou nebo  knedlíky s uzeným masem v hovězím vývaru. Nejlepší jídlo za velmi dobrou cenu najdete na místních farmách, kterým Italové říkají „agriturismi“. K nejvyhlášenějším farmám pak patří Agriturismo Federia, Agriturismo Le Mine a Ristoro Val Alpisella. Leží v horách nad Livignem a pohodlně se k nim dostanete na kole i pěšky po některé z vysokohorských panoramatických stezek.
 
Chcete-li jíst v relativním klidu, vydejte se do těchto farem na oběd. Můžete se přitom podívat i na dojení krav, projet se na koních nebo se vyfotit s místními zvířaty a jejich chovateli. Večer se v krbem prohřátých místnostech organizují italské „serate“ plné tradiční hudby a ještě tradičnějších hlučných Italů. Spolehlivě se seznámíte s místní kulturou, na romantiku ve dvou ale zapomeňte. Především mladší ročníky si po vzoru japonských turistů oblíbily karaoke. A můžete si být jisti tím, že repertoár italských zpěváků je o hodně bohatší než ten náš.
 
Ať už se během dne věnujete jakékoliv aktivitě, po jejím ukončení si musíte v některém z barů na hlavní a jediné třídě nezbytný aperitiv s olivami. Za ochutnávku stojí i pivo značky Birra 1816, které se vyrábí nejvýše položeném pivovaru v Evropě. Ve většině restaurací umí někdo z personálu alespoň pár vět česky, popřípadě z Čech přímo pochází. To ale nic nemění na tom, že „jsem u vás za minutu“ se může protáhnout až na půl hodiny, a to třeba jen proto, že číšník zrovna potkal bratrance tety svého strýce, kterého už tři hodiny neviděl.
 
Čtyřdenní výlet do Livigna končí a já vím, že spoustu aktivit jsem vůbec nestihla. Rozloučit se přichází samotná majitelka rodinného hotelu. Je to asi osmdesátiletá bělovlasá paní v tradičních šatech a nese nám vlastnoručně vyrobené svačiny na cestu. Poté vytahuje starý rodinný fotoaparát a fotí si nás do rodinné kroniky. Dělá to tak už desítky let se všemi hosty.
 
Hned u benzinové pumpy potkáváme tři česká auta, která se sem po cestě od Středozemního moře zastavila na levnou naftu, sýry a alkohol. V zrcátku ještě vidím tu starou paní v modrých šatech, jak stojí na zápraží a mává. A najednou je mi trochu líto, že snaha místních obyvatel o otevření Livigna turistům a masová turistika velkých cestovních kanceláří za pár let možná úplně zničí kouzlo stále ještě rodinného střediska uprostřed Dolomit, kdy vám boty na kolo půjčí manželka majitele restaurace, kde jste si ráno dali pozdní snídani. Být vámi, tak tam jedu co nejdříve.
 
text: Tereza Olivová