Venezuela: Když je ráj v pekle

Zejména, když by Venezuela mohla díky nerostnému bohatství hodit nohy na stůl, a ládovat se od rána do večera papájou. Kdyby neposílala zadarmo ropu na Kubu a zbytek nerozdala lidu za dvě padesát. Je to pech. Představte si, že žijete v zemi, kde se válí několik posledních míst s přívlastkem ráj na zemi. Vodopád Santo Angel, karibské mikroostrůvky Los Roques, prehistorické stolové hory a nejznámější z nich, Roraima, která posloužila jako předloha ve filmu Up, Amazonský prales a taky nepřekonatelná gastronomie. Mohli byste jíst od rána do večera humry a zapíjet je rumem Legendario, který stojí v přepočtu 120 korun. Jenže místo toho stojíte obden ráno frontu před obchodem, protože mají konečně prodávat nedostatkové cukr a mléko. Ve Venezuele se podařilo dovést socialismus ještě o krok dál než v celém východním bloku. Země kolabuje, protože vládou garantované pevné ceny potravin nepokryjí skutečné náklady na produkci, a tak se povedlo zlikvidovat všechny domácí zemědělce. A co hůř – dochází dvě nejzákladnější suroviny. Toaleťák a novinový papír. To se ale místní vládě vojenských předáků a bývalého řidiče autobusu aka prezidentovi Nicolásu Madurovi celkem zamlouvá. Když nevyjdou noviny, nevadí. Nebude prostor pro kritické opoziční hlasy. Nebo pro zprávy o protivládních nepokojích, zavražděné královně krásy nebo extrémní kriminalitě. Zůstanou jen propagandistické graffiti v ulicích se zatnutou pěstí zesnulého národního hrdiny Hugo Cháveze a jeho oči, které na zdevastovanou zemi hledí ve stylu popartových plakátů z každého rohu.
 
Ačkoliv podpora socialistické vlády je ve společnosti pořád celkem vysoká, mnoho lidí už ztratilo trpělivost s věčnými sliby a pochopilo, že se nic nezmění, dokud se systém nezhroutí sám. O zhoršující se bezpečnostní situaci a protivládních demonstracích v jihoamerické zemi se čas od času píše i v českých médiích. Země, která by mohla dosahovat životní úrovně Saudské Arábie, vyhrává mistrovství světa ve čtyřboji - korupci, propagandě, likvidaci trhu a exodu inteligence. Oficiální počet venezuelských emigrantů je okolo dvou milionů. V karibském státě vládne napětí, které už na letišti profackuje všechny přiletivší turisty. Je celkem dost lidí, kteří se do Caracasu vypravili po vlastní ose, bez cestovky. A přežili. To nic nemění na faktu, že výlet do Bolívarovské republiky Venezuela není zrovna sázka na jistotu bezstarostné dovolené. Pokud máte venezuelské kamarády, kdož vás zemí protáhnou, je situace ideální. Nejde jen o bezpečnost, ale i o takové banality jako směnu peněz. Ve Venezuele je totiž pevný kurz eura a dolaru, a tudíž velmi čilý a objemný černý trh, kde venezuelské bolívary směníte za celkem rozumné peníze; pokud tam máte svého člověka. A ano, všechno je ve Venezuele bolívar, i když Chávez ze zdí hlásá, že jsme všichni Chávez.
 
Ale konec reálií. Nejbezpečnější varianta návštěvy Venezuely jsou v tuto chvíli pláže, ideálně pak ostrovy, kde je kriminalita nižší a zážitky větší. Známá Isla Margarita je ze všech stran obsypaná plážemi, stačí jen vybírat (a nezůstávat po setmění, což je obecné pravidlo pro návštěvu země). Na mnoha z nich jsou fantastické (a strašně levné) restaurace, kde ochutnáte při západu slunce šafránovou polévku, která vypadá a chutná jako polévka z paelly, a žádný další venezuelský chuťový zážitek ji nepřekoná. Nebo místní lahůdky tequeňos (smažené sýrové prsty) a arepy (malé kukuřičné placky plněné rybou, masem, sýrem, avokádem, humrem a tak vůbec, čím chcete). Taky se podává utřený rejnok s fazolemi a rýží, margaritská to specialita. Úžasnější než všichni humři světa je ale přírodní rezervace Los Roques, atolové souostroví půl hodiny letu severně od Caracasu, které jako by z oka vypadlo Tahiti. Nebo naopak? Místo, kde z odstínů modři oči přechází, a nocování v rybářském domku na pláži, jediném z pěti obydlí na ostrově, je díky vědomí odříznutí od světa úžasné a děsivé zároveň. Protože jediné zvuky, které v noci slyšíte, je Karibik, krabi, co za sebou vlečou svoje škeble, a generátor, jenž po půlnoci utichá.