Školní výlet na Benátské bienále (reportáž)

Jet na školní výlet na bienále do Benátek je nabídka, která se neodmítá. Má to ale háček – člověk si předem nedokáže představit, o jak gigantickou akci se jedná. Možná i proto trvá od půlky května až skoro do konce listopadu. Desítky pavilonů, mnohem víc umělců, artefaktů nespočetně. Nám na to tedy ty pouhá dva půldny, které jsme měli vyměřené, rozhodně nestačily.
 
Zajímavého toho byly mraky. Šli jsme spíš naslepo než po slavných jménech (která, přiznávám, vlastně ještě ani moc neznáme). Z těch stovek věcí, které jsme viděli – a spousty si nafotili, snad se na to ještě mrkneme za dlouhých zimních večerů - nezapomenu třeba na video z performance Traces od Nevina Aladağa. Na třech současně promítaných projekcích jsou všemožné hudební nástroje, které s přispěním přírody, větru a tak podobně „samy“ hrají. 
 
Video tam obecně hrálo důležitou roli. Narážel na to třeba taky artefakt chlapíka jménem Guan Xiao David. Filmeček o tom, jak lidi obdivují motivy z umění starých mistrů. Nosí je na tričkách, na taškách, ale vlastně nevědí, co si o nich myslet, a ani to pro ně zase tak moc neznamená.
 
Nenechali jsme si samozřejmě ujít věci od jediného umělce, který tam letos jel vystavovat od nás z Česka. Jeho dost ujeté kresby v tom mumraji působily vlastně překvapivě „normálně“. A to se ten chlapík tituluje jako „akademický model“.
 
Dost strašidelné byly některé národní pavilony. Třeba ten finský s děsivou mluvící šiškou s divnou projekcí. Úplně megaděsivý byl ale ten ruský. Zase tam byly prostorové instalace s videem – strašidelný davový scény, u kterých si člověk připadal maličký a bezvýznamný. Nakombinovali to s bílými krabicemi asymetricky rozmístěnými v prostoru, ze kterých jakoby vyčnívaly kusy lidských těl. Na tabletu přitom bylo jako v termokameře vidět jejich zbytky, jinak skryté očím. Působilo to celé jako děsivé bludiště.
 
Jinde to naopak bylo docela zábavné. Třeba interaktivní karavan, do kterého se měl návštěvník podle pokynů sám zakomponovat, aby se tak doslova stal součástí díla. Plný překvapení byl taky pavilon, kde se představovali Japonci. Byl víceúrovňový, takže když jsme třeba v jednom místě vystrčili hlavu do nějaké díry, tak se najednou překvapivě stala součástí instalace o patro výš, někde ve výši kotníků kolemjdoucích diváků. Moc se mi to líbilo, ale o myšlenku jsem přitom asi nezavadila.
 
Bylo to tedy hezké, ale dost únavné. Co se týče davů, je to podobně hrozný jako v Praze. Vlastně ještě horší – lidí je tam ještě víc a víc melou. A ty jejich mosty. Když se chceš někam dostat, musíš pořád po schodech nahoru a dolů, jako magor. Místo tramvají lodě vaporetta – jsou ještě nacpanější, lidi se na tebe lepí…  Ale vážně. Půjdu do toho samozřejmě znova.
 
Teodora Jandová