Shina: Odložili jsme elektroniku, to nás osvobodilo

Slovenská zpěvačka a baskytaristka, která se svým partnerem Danielem Salontayem tvoří nepřeslechnutelné (donedávna) duo Longital (nyní se k nim po letech vrátil „ztracený syn“ -  bubeník Marián Slávka) právě se svými spoluhráči vydala nové album nazvané A to je všetko?, jež pražskému publiku představí ve čtvrtek v Akropoli a o den později na festivalu United Islands. Popovídali jsme si o změnách v kapele i životech jejích členů a o tom, proč jejich vydavatelství Slnko Records navzdory nedávné krizi nabralo ještě více na obrátkách. Stranou zájmu nezůstaly auťáky ani houby. 

Vždycky jste si zakládali na tom, že jste vysloveně vlakoví cestovatelé, a teď se vozíte v auťácích. Co se to s vámi stalo?

Poslední velkou cestu do zahraničí jsme udělali na Ukrajinu v roce 2013. Byli jsme tam skoro dva měsíce, a když jsme se vrátili, tak začalo období, kdy se nám už nikam jezdit nechtělo. Stačilo nám „Československo“, protože už jsme byli unavení.

Pořád jsme jezdili vlaky a bylo to náročné a únavné – i tím jiným jazykovým prostředím - a tak jsme si řekli, že si na chvilku oddychneme a budeme se motat doma. A taky jsem v následujících letech měla spoustu práce s vydavatelstvím, přišlo mi mnoho dobrých interpretů, takže jsem s tím měla práci doma. 

Po celé roky jsme tedy byli vlakoví cestovatelé, ale loni k nám „přišlo“ auto, a to celkem legračním způsobem. Máme chalupu v lesích na kopcích a potřebovali jsme sehnat auto pro cesty tam nahoru. Kamarád fotograf, který fotí orly a medvědy, zrovna prodával terénní auto a my jsme si ho koupili. A měsíc poté se k nám vrátil bubeník, který s námi hrával kdysi před 13 lety. Takže to auto vlastně předznamenalo, že se s námi něco bude dít.

No, a když hrajeme s bubeníkem, tak už nemůžeme jezdit vlakem. Během dvou měsíců nám toho tyhle dvě věci, které se přihodily jakoby nenápadně a pomaličku, vlastně hodně změnily. Najednou toho bylo hodně jinak. Takže teď je to s naším cestováním takové, že sice příliš daleko nejezdíme, ale zase jezdíme s bubeníkem a autem a užíváme si při cestách jiné věci než dosud. Můžeme si s sebou třeba vzít dvě kytary, což dřív nešlo. Do vlaků jsme museli věci z kufrů ubírat a teď do nich můžeme zase něco přihodit. Je to zajímavé. Vyvinulo se to směrem, že bychom to sami nečekali.

Tohle tedy při vší úctě vypadá jako dost fatalistický přístup – „stane se“ auto, vrátí se bubeník…  Fakticky vaše kroky řídí auťáky a bubeníci?

Ale vůbec ne. Elektroniku jsme odložili už dva roky předtím, než se k nám vrátil. Jeho příchod byl už jen třešničkou na dortu. Dan totiž jednoho dne dostal chuť hrát zase na akustickou kytaru, na kterou hrával kdysi, než přešel na elektrickou. Nechal si proto vyrobit právě tu akustickou kytaru, na kterou teď hraje. Vyzkoušel si ji na pár koncertech, na kterých s námi bubnoval Milan Cais, které tak jemně naznačily, kam to s námi asi dál půjde. Ale když na ni hrál na dalších našich normálních koncertech, tak jsme zjistili, že to s tou elektronikou dohromady moc nejde, a tak jsme to zase radši zkusili dělat nějak jinak. Trvalo nám skoro dva roky, než jsme to sami ve dvou vyladili natolik, že jsme si řekli, že už to zvládáme. A právě potom se vrátil bubeník. Takže to bylo, jako bychom se na jeho příchod připravovali, i když jsme o tom nic netušili. Věci se dějí zvláštně, člověk by to sám nevymyslel.

A jak se tedy váš přístup k muzice změnil?

Skoro úplně. Všechny tři desky, které jsme s Danem nahráli sami v tom elektronickém stylu, jsme si taky sami natočili v našem domácím studiu. Skládali jsme na ně „laboratorně“ – lepili jsme je po tónech, zvucích, akordech, slovech.

Mohli jsme si to ovšem dovolit jenom díky tomu, že jsme pracovali jenom ve dvojici - nahrávali jsme si jednotlivé zvuky a byla to taková hra. Ale když do toho vstoupil třetí člověk, který hraje na další nástroje, tak společně nacházíme nějaký motiv. Hrajeme si s ním a rozvíjíme ho, až se z toho stane kus písničky. Potom přidáváme další nástroje, ale ještě to stále nenahráváme – jenom si s tím hrajeme. V kapele je teď víc hraní než komponování.

Hrajeme a přitom zjišťujeme, kam nás to vede. Celkově je náš přístup takový, že jsme pochopili: když člověk odloží elektroniku, tak se osvobodí. Můžeme dělat jiné věci než dřív, kdy nás to svazovalo i zvukově, nedalo se tak pracovat s dynamikou.

Při nahrávání desek doma si člověk může vyhrát, jak chce. Ale teď s Marianem jsme i při hraní mnohem blíž koncertní podobě hudby. Když je písnička hotová, tak už je taková, jako bude znít na koncertě.

Všechny tři desky Longitalu – Výpravu, Glorii i Teraz – jsme nahrávali u nás doma. Což bylo super, protože doma je doba na nahrávání neomezená – ráno, večer, kdykoli nás to baví. Ale v cizím studiu to je vždy omezené – penězi, dohodnutým časem…  No a my jsme v podstatě chtěli nahrát živák, koncertní desku, nicméně jsme zjistili, že to na koncertě prostě nemůže být tak dobré, jak bychom chtěli. Občas nás tam něco rozhodí, občas to člověk přežene ve výrazu. Když lidi křičí, tak se nám v hlasu objeví příliš moc nadšení…

Zjistili jsme, že na natáčení potřebujeme klid a zároveň studio, kde budeme všichni společně – a tady navíc Ondřej Ježek není v žádné kukani za sklem, ale sedí tam vedle nás, nahrává to s námi a celou dobu se usmívá. Proto jsme si ho zvolili, že jsme věděli, že je schopný takhle nahrávat a že je to vlastně naživo, jako na koncertě jeden flák za druhým.

Ostatně často se desky sice nahrají na koncertě, ale hodně věcí se potom stejně dohrává ve studiích – tu a tam někomu něco zvukově nevyjde. A takhle jsme to dělat nechtěli. Řekli jsme si – nahrajeme to a pak už s tím nic nebudeme dělat, protože to bude perfektní.

Co vás baví na koncertech před českým publikem?

Jezdíme sem hrát dost často, občas se dokonce stává, že máme víc koncertů v Čechách než na Slovensku. Nechodí na nás tedy nějaké davy, ale stále máme spřízněná místa, kam se můžeme rok co rok vracet a víme, že na nás lidi přijdou a těší se na nás. Občas přibývají i místa nová a další festivaly, kde jsme ještě nebyli, je to příjemné.

Zajímavé je, že když občas něco vyprávíme, tak mám dojem, že nám mladí lidé moc nerozumí. Aspoň někdy na nás dost vytřeštěně zírají. Vzájemné porozumění tak začíná být náročné. I když mám dojem, že mluvím celkem normálně nebo chci nějakou obyčejnou věc, a oni se v první chvíli zarazí. Ale na naše koncerty chodí i trochu starší lidi a ti rozumí slovenštině perfektně. A koneckonců jak jsme hráli v zahraničí, tak jsme pochopili, že rozumět slovům není zas až tak úplně důležité, protože tam nám nerozuměl nikdo nikdy a navzdory tomu to posluchači stejně vnímali – přes rytmus, melodii. Vztah se tam navazoval jinak než přes slova.

Trocha bulváru v rozhovoru nikdy nezaškodí – vy jste s Danem nejenom kapela, ale i životní partneři. Jak to teď funguje s bubeníkem navíc, jako „švédská trojka“?

Marián je zajímavý – když jsme s ním začali hrát, tak mu bylo osmnáct, je o dost mladší než my. Teď už mu je přes třicet, takže to rozhodně není žádné ucho, ale oproti nám je mnohem mladší. Jeho příchod nás velmi občerstvil, dodává nám svou mladistvou energii.

My jsme sice s Danem sice byli perfektně sehraní, ale zase jsme se už v naší dvojici tak trochu navzájem „požírali“. Už jsme věděli, kdo co jak bude dělat a jaké bude mít reakce a rituály.

Marián nás pozoruje a občas hodnotí: „Teď jsi na něj byla zlá,“ nebo: „Teď jsi řekl něco, co jsi nemusel“, a tím nastavuje našemu vztahu zrcadlo. A máme obrovskou radost z toho, že má skvělý smysl pro humor. Jak už jsme spolu dlouhé roky usazení, nemusíme si nic moc vyprávět, stačí nám, když se na sebe podíváme. A on ty věci s humorem glosuje. Kromě toho, že se dost posunulo naše hraní, tak nás to občerstvilo, on jako osoba. Najednou je tu ten třetí a je to paráda. Asi jsme to fakt potřebovali.

Další z vašich aktivit je hudební vydavatelství Slnko Records. Jak jste prožívali tu zásadní změnu systému prodeje muziky v minulých letech a krach celého slavného hudebního průmyslu?

Žádný krach se nás rozhodně nedotknul, my to máme přesně naopak. Na Slovensku z velkých firem už zůstal jenom Universal, ostatní vydavatelství mají pobočky až v Praze. Zase je tam ale celá řada malých dobrých vydavatelství, třeba alternativních, specializovaných na dětskou muziku nebo na jiné věci. Je to různorodé.

Zatímco velká vydavatelství se začala stahovat, tak malá začala růst, protože pocítila, že se zvětšuje volný prostor. Naše vydavatelství taky – rosteme, za poslední dva roky jsme prodali víc cédéček než za celou dobu předtím. A máme skvělé interprety – Janu Kirschner, Korben Dallas i jiné skupiny, které jsou už známé, zná je spousta lidí. Takže se prodává víc a víc nosičů a navíc když i další naše kapely, které třeba v Česku ani nemusejí být moc známé, viděly, že máme v katalogu takovéhle hvězdy, tak se na ně začaly dotahovat a dělat perfektní muziku, mnohem víc dbát na záležitosti kolem hudby. Ty kapely mi opravdu rostou pod rukama, z čehož jsem nadšená.

Není to vždy moje zásluha, často samy nabraly dech, uvědomily si možnosti, které se před nimi otevřely, a začaly na sobě pracovat. A k tomu navíc se často vzájemně podporují, zvou se na koncerty, produkují si desky a hostují si na nich a já jsem z toho šťastná. Zaprvé jsem nikdy neplánovala, že by se to mělo dít, a taky na tom nemám až tak velký podíl.

Ve vydavatelství sice stále pracuju, ale neměla jsem nějaký „businessplán“, že bych to takhle měla udělat, prostě to přicházelo a já jsem to nezanedbávala. Sice jsem se na tom tak trošku přizabila, protože za poslední dva roky toho bylo fakt moc a trošku mě to unavilo, ale věděla jsem, že je to dobře a že ta scéna to potřebuje a já jí to můžu a musím dát, takže jí to dávám.

Ale teď se snažím to zase trochu změnit, do vydavatelství jsem si nabrala pomocníky, na které deleguju část své práce, abych mohla víc hrát a nezanedbávala svou kapelu. Protože práce kolem vydavatelství bývá úmorná, je tam spousta papírování a účetnictví. Je to práce, ale zároveň to musí být zábava.

A co děláte, když zrovna tvrdě nepracujete?

Míváme naštěstí úplně volné dny, kde neděláme nic. Máme dům v Bílých Karpatech na pomezí Slovenska a Česka. Tam vylezeme a občas vůbec nic neděláme – koukáme se na koníky a kravičky našich sousedů, vylezeme si na rozhlednu a rozhlížíme se do kraje, jdeme na houby nebo jsme jenom tak v přírodě. Tohle člověka nabíjí.

V Bratislavě se obvykle dost honíme, tam tomu člověk neuteče. Ale pořád to máme lepší než lidi, kteří chodí každý den do běžného zaměstnání a nemůžou si svoje věci moc řídit. My to máme dost ve svých rukách.

Obvykle nic neděláme v lednu, nemáme naplánované žádné koncerty, jenom si ležíme, nanejvýš jedeme lyžovat. Takhle si to organizujeme, protože po podzimu býváme unavení. Když nechceme, tak neděláme nic a doháníme to zase jindy, kdy toho míváme moc. Právě to se mi líbí, že si to sami můžeme udělat, jak chceme.

Čím to je, že se to zrovna vám daří, když ostatním většinou moc ne?

To moc dobře nevím, můžu poskytnout jediný recept – ten svůj. U mě se to zlomilo někdy kolem roku 2000, kdy jsme se rozhodovali, co dál. Řekla jsem si, že můj cíl je, dělat jenom hudbu a živit se jenom hudbou. Nedokázala jsem ji dělat v kombinaci s ničím jiným - vždycky jsem dělala práci až na doraz a na hudbu mi už nezbývaly síly. Takže jsem přišla na to, že to musím otočit - dát si hudbu na první místo a ostatní věci na druhé.

Priorita proto byla, dělat jen hudbu a žít z toho. A poměrně brzo po tomhle rozhodnutí, zacílení a zakotvení toho snu se nám začalo dařit. Moje zkušenost je, že když se něčemu věnují celé dny a pracuje se na tom, tak by se nemělo stát, že by to nevyšlo. Ale nevím, možná mají ostatní jiné zkušenosti. Těžko hodnotit. Prostě to děláme a jde to.