Náš kolega Jiří Janda vystavuje fotky, zajeďte se kouknout

Jiří působí v médiích už přes čtvrt století, a to jako fotograf i píšící autor.
Publikoval v denících, magazínech i fanzinech. Nyní, od 11. června, vystavuje své fotky v Želvím doupěti. To je mělnické knihkupectví a kavárna. FB událost zde. Nejvyšší čas udělat malé interview nejen o focení koncertů a dalších akcí.
 
Fotíš už spoustu let, ale žádné výstavy nepamatuju, co tě pohnulo ji udělat?
Téměř všechny fotky, které jsem kdy vyfotil (tedy kromě těch běžných rodinných), byly určeny pro noviny nebo časopisy, do nějaké vyslovené „volné“ tvorby jsem se nikdy nepouštěl.
Vždycky mě hlavně zajímalo, jak se dostat do neobvyklého prostředí, kde potkat zajímavé lidi - a fotografie byla nejjednodušší cesta, jak toho dosáhnout. A po otištění jsem si sám pro sebe zhodnotil, jestli se snímek povedl nebo ne, ale nebylo mi nikdy líto, že další den půjde i s novinami do sběru. Ty fotky mi většinou nepřipadly nějak převratné a koneckonců mi ani nikdo uspořádání samostatné výstavy nenabídl.
 
Poté, co jsem před dvěma lety při spolupráci s protišedi.cz začal fotit zase víc než v předchozích letech, se mi v šuplících nahromadilo pár fotek, o kterých si myslím, že jim trochu větší formát a vytištění může slušet. A místo k jejich vystavení vyvstalo přirozeně – v Mělníku již řadu let bydlím a moje rodina se tam už cítí doma, takže pár fotek bude viset až do konce prázdnin u přátel v kavárničce Želví doupě. Při přípravě výstavy navíc přišly další nabídky, takže na podzim se výstava přesune i do Prahy a možná ještě dál.
 
Můžeš shrnout nejvýznamnější média, pro která jsi už pracoval? 
 
Fotky mi začaly vycházet počátkem 90. let v hudebních časopisech – Melodii, Rock&Popu a Bang!u, jako fotoreportér jsem prošel Českým deníkem, Denním Telegrafem, Mladou frontou Dnes a Lidovými novinami; jednu sezonu jsem strávil v Mělnickém deníku. Potom jsem si dal od médií na pár let pauzu vyplněnou například „mateřskou“ dovolenou; řadu let jsem potom dělal zpravodaje ČTK se specializací na „pokleslé“ hudební žánry – při tom jsem si taky „střihl“ pár fotek – ani některé z nich na výstavě nebudou chybět.
UŽ JEN ODMĚNY
V čem se liší agenturní práce, časopisecká - a volná tvorba?
 
O vysloveně „volné“ tvorbě bych se ve svém případě asi mluvit neodvážil – dřív jsem fotil s vidinou, že fotky budou v novinách, a teď fotím s tím, že obrázky vyjdou na webu. Rozhodně mě baví to, že si můžu sám vybírat kapely, které mě zajímají. V „četce“ to obvykle fungovalo stylem – hlavně SuperStar, Karel Gott, Lucie Bílá nebo Michal David a potom za odměnu třeba Rammstein. A teď můžu mít už jenom ty odměny.
 
Začínals focením na klasický film, jaký byl přechod na digitál?
 
Vlastně překvapivě jednoduchý – moje kariéra fotoreportéra skončila právě v době nástupu digitální fotografie na sklonku minulého tisíciletí. Tedy v době, kdy digitální fotoaparáty byly ještě příšerně pomalé a fotky z nich ve srovnání s dnešními velmi nedokonalé. Kolegové, kteří zůstali „u fochu“, si při každém setkání na digitální techniku stěžovali, takže mi odchod od fotografování moc nechyběl.
 
Potom po několikaleté odmlce bylo mou hlavní pracovní náplní psaní a fotky jsem si k tomu dělal jenom tak navíc, pro radost – a na to jsou digitální aparáty ideální. Ve fotokomoře jsem nebyl už řadu let, ale rád bych se k tomu zase někdy vrátil. Přece jenom s kalhotami ‚pokecanými‘ od ustalovače má člověk k fotografiím trochu jiný vztah, než když se jenom tak neosobně objeví na monitoru nebo v lepším případě vyjedou z tiskárny.
JAKO V AKVÁRIU
Co tě u focení drží a co tě přiměje táhnout se do dáli s těžkým aparátem kvůli několika obrázkům?
 
Ono to už zase tak těžké není, skoro těžší než aparát a objektivy bývá notebook. Samozřejmě že kdysi s přístroji na film, kterého měl člověk k dispozici občas jen pár políček, to bylo mnohem napínavější a dobrodružnější, ale stejně to pro mě i po letech má svoje kouzlo. Pod pódiem si člověk koncert užije jinak než jenom tak z davu – má na dosah kapelu i publikum a přes hledáček aparátu to všechno vypadá trochu jako v akváriu. A když se občas povede dobrá fotka… Navíc i ve fotografii podobně jako všude jinde platí, že když se něčemu pořádně a často věnuješ, můžeš na sobě snadno pozorovat zlepšení. A teď zase po letech fotím skoro stejně často, jako kdysi coby fotoreportér v denících.
 
Tvoje nejmilejší exponáty?
 
Z těch ‚připíchnutých‘ na výstavě třeba portréty Johna Calea a Iggyho Popa nebo obrázek Václava Havla bubnujícího na festivalu v Trutnově na barely Internacionálu. Dost silný kafe bylo taky focení bluesového koncertu mezi vrahy ve věznici v Mírově.
 
Ale hlavně podobně jako to mívá hodně lidí z jiných profesí, i já obvykle mívám radost z poslední fotky, která se mi povedla. Proto jsem na výstavu zařadil i pro mě ještě neokoukaný jen pár dní starý snímek Mikea Pattona z Faith No More.
 
Když by někdo chtěl mít tvou fotku doma, co má dělat?
 
Třeba mě může kontaktovat přes Facebook, třeba bychom se domluvili.
 
Koho bys chtěl někdy v životě fotit?
 
Ničemu se nebráním, ale nic v tomto směru taky příliš neplánuju. Ta nejzajímavější setkání stejně přijdou sama a vymyslet se příliš nedají. Myslím, že jsem v tomto směru celkem otevřený.
 
A plány na nejbližší měsíce - foto i nefoto?
 
Doufám, že mě čekají nějaké ty festivaly – od největších po maličké. A taky příroda, houby, zahrádky, tábor s dětmi a kamarády, vypadá to, že se po letech zase podívám na vodu… Prostě drobné radosti.
-
Jiří Janda - Trocha hudby
Želví doupě, Mělník, později Praha a další města
11.6.-28.8. 2015
FB
FB Jiřího Jandy