25 let Indies: Rozhovor o maximální závislosti na hudbě

Jedním z nejzajímavějších domácích hudebních vydavatelství jsou Indies z poněkud podivného města – Brna. Ani muzika, kterou vydávají, ostatně není tak úplně „normální“. Zkušení muži zocelení roky pořizování ilegálních nahrávek na koncertech se právě před čtvrtstoletím začali vézt po stále více zpěněné vlně začínajícího kapitalismu a nezastavila je ani nedávná krizička, která zlomila velikány oboru. Zeptali jsme se, jaké útesy cestou překonali a kam si myslí, že by nyní mohli směřovat. Z trojice „otců zakladatelů“ a rovněž posledních Mohykánů značky jsme zpovídali Milana Páleše a Jaromíra Kratochvíla.
 
Jak celý příběh Indies před čtvrtstoletím začínal?
MP: Když jsme Indies s partou kamarádů založili, tak vlastně nebylo primárně určeno, že budeme vydavatelé. Těmi jsme se stali až po roce. Když jsme zakládali Indies, tak to byla půjčovna a prodejna cédéček, protože v té době tady na trhu vůbec žádná pořádná cédéčka nebyla. Jenom Supraphon vydal Dire Straits, a to bylo asi tak všechno.
Takže jsme s partou dali dohromady svoje cédéčka a hned, jak to bylo možné, nějaké dva měsíce po revoluci, jsem seknul s prací a šli jsme založit půjčovnu. Chtěli jsme půjčovat u kamaráda v bytě, ale po týdnu nás lidi vyhnali, protože tam proudily davy lidí. Když jsme s velkou slávou otvírali, tak jsme v půjčovně měli 150 cédéček, což v té době byla obrovská nabídka.
Prvotní nápad byl, že budeme půjčovat desky s muzikou, která nás baví. Takže titul číslo jedna byli Pixies – Surfer Rosa. To nasměrovalo celou naši pozdější orientaci. Ne, že bychom tam neměli komerční popové věci, počínaje Madonnou přes Phila Collinse, to už si vyžádala doba.
Půjčovat cédéčka nám zakázali asi za tři roky, kdy jsme jich měli v nabídce skoro 4000. Ta všechna nám potom v rámci soudního procesu s půjčovnami zabavili. Ale v té době jsme už měli síť asi pěti, šesti obchodů a už jsme i sami vydávali. Takže jsme se jenom museli rozdělit, aby soudní proces neohrozil vydavatelství a provoz obchodů. Proto to na sebe vzal jeden ze spolumajitelů půjčovny a do půl roku bylo vymalováno: přišli, zabavili, zrušili.
Jak se z toho chaosu stalo regulérní vydavatelství?
MP: Už jsme tedy fungovali jako obchody a trochu jako label a já jsem v tu dobu šel definitivně na plný úvazek do vydavatelství. Udělali jsme si klasický roční plán, už to bylo systematické. Už jsme po prvních zkušenostech věděli, jak se to dělá, protože když jsme začínali a vydávali první tituly, tak to nikdo nevěděl, neuměl. Dostali jsme master, jeli do Loděnic, viděli, jak se dělají elpíčka, ale nikdo z nás předtím v tom byznysu nepracoval.
Všechno jsme se naučili za pochodu. Když tehdejší spolumajitelé obchodu řekli, že už nadále nebudou vydavatelství dotovat, protože bylo neziskové, tak se ukázalo prozíravé vydržet a zůstat u toho. V současné době máme za všechny tři nynější labely dohromady vydaných asi 700 titulů.
Jak jste se k vydávání muziky vůbec dostali?
MP: Kolega Miloš Gruber, se kterým jsme to vymýšleli, je invalida, a já byl vyučený montér akustických zařízení. Dělali jsme různé obklady ve studiích, na počítačích, v podchodech, prostě všude. Všichni jsme už v té době poslouchali a měli rádi muziku, už jsme ji v té době nahrávali. S Milošem jsme se potkávali na koncertech, kde jsme se svými „cívkáči“ nahrávali Pražský výběr, Nohavicu a další koncerty, které jsme pak stáčeli na kazety a přes Petra Cibulku distribuovali do světa.
Vlastně jsme tedy jako vydavatelé fungovali už za bolševika, ale ilegálně. Vyústilo to ve vydávání legální, což přišlo postupně – ze začátku jsme dělali jeden, dva tituly ročně. Až od toho 1994 jsme do toho práskli a dělali to naplno, začali vydávat dvacet, pětadvacet titulů ročně těm kapelám, jaké máme rádi.
S jakými tituly a interprety jste měli největší úspěch?
MP: To je jednoduché. Vydali jsme třeba Bílé inferno Ivě Bittové a Vladimírovi Václavkovi. Toho se prodalo hodně a myslím si, že je to nadčasová deska, která se bude poslouchat i za dvacet let. V současné době jsem ji udělal i na vinylu, protože v té době, kdy vyšla, už vinyly vlastně nefungovaly.
Zásadní deska pro nás byl i Hradišťan – album O slunovratu, kde je taková ta písnička o vodě, na kterou se u nás pak všichni ptali. Ale takových zlomů bylo víc. První velká kapela, která k nám přišla, byli Psí vojáci, respektive samotný Filip Topol, který chtěl natočit album Sestra se zhudebněnými texty svého bratra Jáchyma.
Psí vojáci měli v té době už velmi slavné jméno. Poté, co jsme je vydali, se na nás obrátil taky Míra Wanek, který odcházel z BMG a chtěl natočit další desku Už jsme doma – Pohádky ze zapotřebí. Nabídl nám ji, byl to náš titul číslo 16. Potom přišly Zuby nehty, nabalovalo se to postupně, muzikanti k nám získali důvěru a sami nám chodili nabízet své desky.
Strašně dlouho jsme usilovali o Radůzu. K vydání desky jsme i přemlouvali, a když to vyšlo, tak se její deska prodávala po tisících a Radůza se vyvinula v osobitou písničkářku. Pomohlo nám, že se chytla Zuzany Navarové, která už u nás v té době vydávala, a její desky se taky hodně prodávaly. Radůza se od ní nechala přesvědčit a pak u nás udělala dalších pět desek, než se dala na samostatnou dráhu vydavatele. Nerad bych na nějaká jména zapomněl, ale tohle jsou asi ty hlavní: Hradišťan, Bílé inferno, Radůza, Barvy všecky.
A můžete jmenovat nějaký stylový úkrok, který nezapadal mezi vaše kmenové kapely?
MP: Stylově asi moc ne, protože vzhledem k tomu, že si vybíráme, co chceme dělat, tak jsme se vyhýbali těm žánrům, které moc nemáme rádi – jako je metal nebo country. Proč bychom dělali něco, co se nám nelíbí nebo co nás nebaví? Takže stylově úplně ne, i když třeba začátkem 90. let jsme dělali folklorní desku, na které byl Hradišťan v Brně na Špilberku. To byl pro nás dost velký úkrok, protože v té době jsme dělali hodně hardcore, kytarovky. K té desce jsme se dostali přes kolegu, který k tomu vydával knihu. Řekli jsme si: Jsme Brňáci a je to deska o Brně, vydáme ji. Vůbec jsme v té době o tom s Hradišťanem nejednali, protože to byla součást knihy.
Udělali jsme i úkrok do jazzu, když jsme vydali koncert Jaromíra Honzáka. Jazzu se jinak příliš nevěnujeme, protože já ho moc neumím poslouchat a tak se nemontuji do věcí, které neznám. A totéž platí i o vážné hudbě. Sem tam jsme ji udělali, když jsme se dostali k nějaké desce a říkali si, že je to dobré, chtěli něčemu pomoct, ale systematicky jsme se tomu nikdy nevěnovali. Na rozdíl třeba od folku, word music a různých „šramloidních“ kapel, čemuž se věnujeme neustále - kapelám jako Původní Bureš, Zuby nehty, Dybbuk jsme se věnovali systematicky a tam je asi naše nejsilnější působiště. Ale úkroky jsme občas udělali a bylo to zpestření, člověk si rád poslechne i něco, čemu moc nerozumí, a pomůže na svět něčemu novému.
Proč jste se rozešli a jak moc?
JK: Rozdělili jsme se 1. ledna 2007 a to rozdělení jsme plánovali už asi od půlky roku 2006. Měli jsme v té době vydaných 340 titulů a ve firmě jsme byli tři vydavatelé – Miloš Gruber, Milan Páleš a já. Pomaličku jsme se každý profilovali podle toho, co se komu líbilo. Nakonec jsme si řekli, že nejlepší bude, když se trochu rozejdeme. Měli jsme předtím takové demokratické zřízení. Domluvili jsme se, že když někdo z nás řekne k nějaké vydávané desce jasné „ne“, tak že má právo veta, že to nevydáme. On to úplně nikdy nikdo neřekl, ale přesto bylo vidět, že se některé tituly někomu z nás nelíbí. Tak jsme předešli možným třenicím a ekonomicky jsme se rozdělili a fungujeme dál. Nerozešli jsme se ve zlém, neotočili jsme se k sobě zády a neřekli: A teď dost! Kamarády jsme zůstali.
Čím tedy stále zůstáváte spojeni?
JK: Třeba v tom, že moje vydavatelství Indies Happy Trails dělá taky distribuci i pro Miloše a Milana. Milan zase zaštiťuje festivaly, na které si vybírá i mnou vydávané interprety. Nemáme spolu žádné problémy, jezdíme společně na český stánek na Womex, máme společný software, který používáme a neustále ho vylepšujeme. Každý jsme jiný a vydáváme jiné věci, takže si cestu nekřížíme. Kamarádi jsme zůstali a asi je to tak lepší. Kdybychom zůstali jako dřív, tak bychom možná byli v jedné firmě, ale nebyli bychom kamarádi. Takhle jsme kamarádi a máme tři firmy.
MP: Jaromír pro nás všechny tři dělá distribuci. Spolupracujeme, protože naaše vazby jsou velmi úzké a potřebujeme se, protože to tak funguje. Když jsem počítal tituly vzhledem k tomu výročí, tak jsem spočítal, že jich máme přes 700 od asi 260 interpretů. Některým jsme vydávali od počátku a máme třeba osm jejich desek, jako jsou Už jsme doma, a někteří jiní u nás vydají jen jednu a odejdou. My jsme vždycky fungovali na tom principu, že jsme nikdy kapely nevázali smlouvou třeba na pět let nebo tři roky, tři desky a tak dále. Buď je kapela spokojená s tím, jak to děláme, nebo odejde a zkusí to někde jinde. Takhle to fungovalo dřív a funguje to i dnes a myslím si, že je to dobré.
Jak se vám podařilo přežít, na rozdíl od velkých firem, ten naprostý zlom ve fungování prodeje muziky?
MP: Nebylo to až tak složité, protože velké firmy byly zvyklé prodávat spoustu desek v desetitisícových nákladech a měly velké týmy lidí, kteří jim to zajišťovali. Měly velké domy a velká auta a to my jsme nikdy nepotřebovali. Vždycky jsme živořili a čekali, až budeme mít peníze, a až pak u nás něco vyšlo. Když nebylo na výplaty, tak jsme si je prostě nedali. Takže my jsme ani rapidně nesnižovali provozní náklady, které oni museli snížit, a pak zjistili, že kromě ředitele a sekretářky, které zaplatí, potřebují i někoho, kdo to vlastně bude dělat, kdežto my jsme dělali všechno od počátku sami.
My jsme si uklízeli, my jsme sami rozváželi, sami si jezdili do lisovny, proto se nás to tak nedotklo. A druhý důvod, který mohl ovlivnit propad hudebního průmyslu – stahování muziky, u nás nelegální, až tak nefungovalo. Fanoušci našich kapel měli vždycky pocit, že kapelu podpoří tím, že si koupí její desku. Fanoušci nějakého Springsteena jistě neměli potřebu takhle podporovat americkou hvězdu koupením desky. A funguje to a po roce 2010 už vnímáme diskuse na serverech, že to lidi sami píšou – koupí si to, protože to není zbytečně drahé a vědí, že tím podpoří kapelu. Chtějí, aby dále fungovala, a všem je jasné, že pokud kapela dnes neprodá desku, tak kdo jim bude dělat muziku.
Myslím si, že je pozitivní obrat, že si to česká společnost uvědomuje a lidi podporují kapely, které vydáváme, stahují si jejich desky a platí za to těch pár korun, což pro nás znamená příjem a proto můžeme fungovat dál.
A neutíkají vám kapely? Současný trend je přece takový, že si rády všechno dělají samy, protože už přece vlastně nikoho k vydávání muziky nepotřebují?
MP: Kapela si to sice může udělat sama, ale přichází zhruba o polovinu servisu. Přichází o naše výjezdy na zahraniční veletrhy, kde se naše manažerka snaží prodávat kapely na vystoupení do zahraničí a celkem se jí to daří. Kapela sama by si to nemohla zařídit, jet třeba někam do Mexika. Logicky. Takže se snažíme zlepšit kapelám servis. Kromě vydání desky se snažíme zařídit jim distribuci, agenturně je zastupujeme, tedy ne všechny, protože jich máme hodně, ale snažíme se nabízet a prodávat jejich vystoupení.
Kapela, která si to všechno dělá sama, je smířena s tím, že má svůj okruh fanoušků, kterým prodá desky, a to jí stačí. Ale když má větší ambice, tak chce jezdit do světa. Třeba DVA jsme vydali debut a rozvezli ho na Womexu,což mělo obrovský ohlas. Okamžitě o ně projevily zájem distribuce a okamžitě začali hrát v zahraničí. A stačilo na to rozdat na Womexu 300 cédéček, na kterých měli písničky. Nebylo to tedy jenom tím, oni opravdu hodně jezdí a mají svoje kontakty, ale určitě je to věc, která tomu pomohla.
A v Česku tomu jde rozumět stejně málo, jako kdekoliv jinde…
MP: Ne, rozumět je tomu všude stejně dobře.
Jak to dopadlo s vašimi festivaly – spoluprací s Colours of Ostrava a vlastní přehlídkou v Kuřimi u Brna?
MP: S Colours of Ostrava neustále spolupracujeme, je jedna ze  známostí, kterou udržujeme. Máme tam svou scénu a společně s nimi na Womexu máme český stánek, na který se nám za poslední dva roky podařilo sehnat peníze z ministerstva kultury. Kdysi jsme dělali taky vlastní dětský festival, ale přestali jsme s tím, protože v počtu lidí, kteří to mohli dělat, jsme to nezvládali. Takže se spíš na festivaly snažíme dostat naše muzikanty a udělat jim tam na jeden den naši scénu – tak je to právě na Colours nebo na Folkových prázdninách. Ale vysloveně svůj festival v současné době už neděláme a asi ani nebudeme.
Jaký je poměr toho, co prodáte digitálně, na CD a na vinylech?
MP: My to moc nepoměřujeme, spíš sčítáme příjem za celé album. Nicméně dneska alba, která prodáváme přímo na našem webu, už mají daleko více stažení, než prodáme fyzických nosičů. Samozřejmě když k tomu přičtu fyzické nosiče z Bontonlandu a dalších obchodů, tak je jich vždycky víc, ale je to jen otázka času. Lidi si brzo pořídí dobré mašiny na přehrávání digitálu a přestanou plnit skříně cédéčkama, muzika se bude stahovat a poslouchat digitálně. Všechno k tomu směřuje.
Kolik desek musíte prodat, aby se vám to vůbec vyplatilo?
MP: To se liší u každé desky. Některým kapelám platíme studio, což už pro nás znamená náklady, a za studio můžu zaplatit někomu 30, někomu 70, ale někomu taky 150 tisíc. Výrobní náklady jsou potom pro všechny zhruba stejné, ale nejdůležitější ze všeho je master a provozní náklady. Takže návratnost je u každého titulu úplně jinačí. Na začátku si jenom můžu spočítat, že když budu dělat nějakou desku, tak mě bude master stát třeba 50 tisíc, připočtu k tomu nějaké provozní náklady a vím, že potřebuju prodat 500 kusů. Nebo si kapela sama přinese master a já vím, že mi stačí prodat 300 kusů a moje investice bude zpátky. Ale ty investice se hrozně těžko počítají, protože říct, kolik času vlastně strávím s tou jednou deskou nebo s druhou, kolik vlastně si mám napočítat do nákladů, to se dělá těžce.
Jak vidíte budoucnost vašeho oboru?
MP: Jsme optimisté. Zaprvé se hudební průmysl trošku zdvihá díky digitálnímu stahování, a jelikož my jsme prodávali muziku v mp3 jako první už někdy před 15 lety přes portál Vltava, tak se nebojíme. Vltava sice zanikla pro nezájem stahovat písničky přes telefonní modem – bylo to nákladné, protože člověk u toho platil i telefonní hovor, takže to zaniklo, ale pak jsme si otevřeli svůj e-shop, kde se prodává digitální muzika. Já osobně v tom vidím budoucnost.
Myslím si, že to bude fungovat tak, že všichni budou doma streamovat a poslouchat to, co si stáhnout, a sběratelé budou sbírat elpíčka a věci pro fajnšmekry, protože je to hezké a jsou rádi, že si to můžou pustit z vinylu.
Lidi se obvykle přes den trápí v běžném občanském zaměstnání a po večerech vyrážejí za muzikou. Jak je to u vás, když ji vydáváte – neleze vám už po večerech krkem? Chodíte ještě na koncerty?
JK: Málokomu se to povede tak jako nám, že se mu koníček stane zaměstnáním. Na koncerty jsem chodíval hodně, ale teď už na ně moc nechodím.
MP: Já jsem si za těch pětadvacet let vybudoval celkem slušnou závislost na muzice, jsem hudební závislák. U mě hraje muzika celý den v práci. Když přijdu domů, žena mi připraví večeři a já si pustím muziku, a když si pustí večer televizi, tak já si dám sluchátka a radši si pustím nějakou muziku. Závislost maximální.
Samozřejmě na koncerty je potřeba chodit, protože když člověk ztratí kontakt se živou muzikou, tak se muzice vzdaluje. Nicméně díky tomu, že už bydlím na venkově, chodím o dost méně a vychytávám si ze zahraničních umělců už jenom svoje oblíbence.
Z českých věcí, které jsem nevydával, jsem dlouho nic neviděl. Na festivalech člověk slyší hodně věcí a na to, abych jel nějakých padesát kilometrů na něčí koncert, to už moc nedělám. Spíš čekám na jména, která mě baví a zajímají, jako bude Mark Lanegan v Praze. Na koncerty si čas vždycky udělám. Taky když jsme těch pět dní na festivalu v Ostravě, tam člověk slyší spoustu inspirace. Pak jdu a sháním si ty desky a poslouchám je. Je to celoživotní závislost. Koníčky mám jinak spíš požitkářské – pálím slivovici, calvados, udím maso. To jsou radosti, o které se starám, když nepracuju.
A náš kolega Miloš Gruber, který je vozíčkář, vždycky hodně četl. Zná filmy a v rámci svých možností je velký cestovatel. Letos u moře strávil více času, než já za celý život.