OBRAZEM: Festival svobody v Lucerně

Právě uplynulé čtvrtstoletí od okamžiku, kdy Václav Havel poprvé ve svých pověstných krátkých kalhotách zamířil do prezidentského křesla na Pražském hradě, si jeho příznivci z pražské „lumpenkavárny“ připomněli speciální mezinárodní hudební přehlídkou.
 
Třinácti kapelám a dýdžejům v pondělí patřila pražská Lucerna (včetně druhé scény v Lucerna Music Baru volně průchozím z hlavního sálu) při koncertě nazvaném Nechte je zpívat! (s podtitulem  Kongres lumpenkavárny a spol. za účasti pornografických neandrtálců z Čech, Slovenska, Kuby a Ruska na počest zvolení reformního princátka prezidentem ČSSR), který uzavřel projekt Festival Svobody. “Touto událostí chceme vyjádřit poděkování a úctu všem, kteří se podíleli na svržení totalitního režimu a podpořit občanské aktivity v zemích, kde jsou stále porušována lidská práva,” vysvětlili pořadatelé ze společnosti Opona o.p.s., kteří na ni pouštěli návštěvníky zadarmo. Přesto Lucerna po celý večer zůstala možná ze třetiny prázdná.
 
Před pro podobné příležitosti již zřejmě nepostradatelnými veterány českého podzemí z Plastic People of the Universe, kteří uzavírali před půlnocí program na hlavní scéně, se na pódiu velkého sálu vystřídala čtveřice zahraničních kapel a domácí PSH. Slovenské Živé kvety (ve stále lepší formě) se na místo činu vrátily přesně po třech letech a šesti dnech po svém vystoupení na vzpomínkovém koncertě, který byl věnován stejnému velikánovi česk(oslovensk)ých dějin uspořádaném pět dní poté, co se do nich tehdy odebral definitivně.
 
Naopak českou premiéru zaznamenali rappeři z kubánského projektu S4dron Patriota. Komu by z naštvání prýštícího z jejich písní nebyl jasný jejich smysl, ten si české překlady textů mohl přečíst z projekce nad pódiem. Podobně vypadalo i vystoupení jejich krajanů z Porno Para Ricardo (ti se do Prahy vrátili po půldruhém roce) zahájené zvukem mírně zprzněné Internacionály a ukončené přímo ukázkovým „hendrixovským“ rozmlácením kytary a následným rozmetáním jejích trosek mezi diváky. Nejzábavnější ovšem rozhodně byli Rusové z kapely Arkadiy Kots, kteří vzhledem k nástrojovému vybavení vypadali trochu jako hodně divočejší verze zdejšího Divokýho Billa – doufejme, že se ještě někdy přijedou představit na nějaké větší akci.
 
Víc než trochu exotické kapely na hlavní scéně, před nimiž byla občas půlka sálu prázdná, přesto návštěvníky lákalo dění ve slušně zaplněném vedlejším Lucerna Music Baru – od komornějších Kieslowski přes společné akustické vystoupení Michala Pavlíčka s Monikou Načevou, které pro mnohé z nich znamenalo vrchol večera (kdo pana kytaristu před třemi týdny zažil před třemi týdny v aréně se Stromboli, mohl si ho vychutnat ve zcela odlišné poloze) po Lenku Dusilovou hluboce ponořenou do její Baromantiky. Slabší povahy z Music Baru vyštval před půlnocí svým rabiátským setem až tajemný Kittchen.
 
Předsilvestrovské setkání pražské lumpenkavárny se tedy neslo v příjemném a uvolněném duchu a vznosné řeči o svobodě, které občas zazněly z pódia, očividně nikdo u obsypaných barů nebral až tak vážně, aby mu zkazily náladu. A protože se vystoupení kapel na obou scénách vzájemně lehce překrývala, stačilo jen s drinkem v ruce přecházet včas ze sálu do sálu (prapor pravdy a lásky naštěstí nepřišlo třímat tolik lidí, aby se v úzkém průchodu dělaly fronty) a na obvyklou nudu při přestavbách pódia vůbec nebyl čas.
 
Spokojeni tedy mohli být jak návštěvníci, tak vystupující (nejen) utlačovaní hudebníci (podle facebookových drbů z klávesnice pořadatelů dokonce někteří Kubánci cestou na koncert poprvé viděli na vlastní oči sníh). Tak na shledanou třeba s hůlčičkami a na vozíčcích za dalších pětadvacet let na stejném místě, o potlačování práv muzikantů na vlastní názor jistě ani v té době nebude nouze.