S nastupajšim!

Je osmého března. Tenhle den je kombinace žena, učitelka a cizinka tou nejlepší. Ovšem pokud jste zrovna v Rusku. To potom dostáváte kytky od mužů, obrázky od dětí, čokolády od kluků, co usilují o vaši pozornost. Celý den je plný zdravic, romantiky, slušnosti a poezie. Učitelé - muži přidržují dveře svým kolegyním o něco častěji než normálně a nosí nenápadně do sborovny lahve šampaňského.
 
Ráno ke mě do kabinetu přiběhl pětiletý ctitel Arťom. "S nastupajšim, Marie iz Čechii.", objal mě. Dostala jsem od něho tulipán a  přáníčko s vykrouženou osmičkou. Včera se učili, jak se používá kružítko. Pak o krok ustoupil, podíval se na mě, ještě jednou mě poplácal po pase a uznale zadeklamoval: "Ó, ty jsi teda zhubla!" Naposledy jsme se viděli včera.
 
V autě přejíždíme na oslavu školy. Dvě učitelky vepředu, já vzadu. Pugety růží zabalené do novin s reklamou vyplňují většinu prostoru maličkého auta. Stojíme v zácpě. "Dneska jsem měla být ve škole o půl jedenácté. Čekala  jsem na autobus dvacet minut. Když konečně přijel, byl plný kouře, řekli mi, ať nenastupuju, jen vysazují lidi. Už nervozní jsem čekala další půlhodinu, bylo jasný, že to do školy nestihnu. Řidiče další maršrutky se ptám, co sestalo. 'No, paní, jeden se rozbil a posádka druhého měla zrovna obědovou pauzu.' Vlastní auto už taky nepoužívám, zničila jsem ho loni, když jsem najela do nějaký díry v silnici, která byla tak hluboká, že jsem musela volat manželovi, aby mě z ní vytáhli. Vtáhnout, to mě vytáhli, ale auto je doteď v opravně."
 
Zahýbáme do ulice Lenina. Na rohu u jídelny Udača sedí shrbená babka. Ve dvou banánových bedýnkách prodává kysané okurky, pletené ponožky, pražená semínka, občas i svaté obrázky. Vozí jí sem syn, ráno přiveze, odpoledne po práci vyzvedne.  Sedí  na rozklížené stoličce a celý den plete ponožky. Postupně je rozprodává kolemjdoucím. Freelancerka v surovém stavu. Nezávislá na místě i čase. Nepotřebuje ani internet. Jedeme po hlavní tříde, na kterou shlížejí obchůdky čtvrt století starého kapitalismu okrajkované roztávajícími rampouchy. Z černého sněhu postupně vytávají odpadky a ptačí mrtvolky.
 
Školní koncert zakončil ředitel, o kterém se proslíchá, že se nevěnuje škole tak, jako politice. Alexandr Michajlovič, nervozně popřeje obětavým, pracovitým a překrásným ženám. Prý, jim můžům, zůstaneme milé stejně teď jako za dvacet let. Poslední věty patří "naší milé slečně až z Československa, aby nikdy nezapoměla, jak moc si vážíme všech žen." Dostala jsem obrovskou bonbonieru. Nevím, jestli jsem byla víc rudá trémou nebo vztekem za to Československo. Politik...
 
Potichoučku jsme se vytratili do sborovny otevírat šampaňské. Chvilku po přípitku přišla řeč na Evropu a víza. Německo prý už nevydává Rusům víza. Kvůli Krymu. "Co bude Evropa bez ruských turistů dělat? Vždyť tam nikdo kromě Rusů nejezdí. Rusko Evropu nepotřebuje, ale Evropa Rusko? Bez nás to tam můžou zavřít!", řekla vysokoškolsky vzdělaná učitelka se zákuskem mezi zuby a sklenicí šampaňského v ruce.
 
Večer došlo dokonce i na básničky. Přednášel mi je Ilja, co přijel domů na prázdniny. Z vojny. Dvouhodinová přednáška poezie Jesenina. Teď už například vím, že Jesenin měl kudrnatý vlasy a chodil na návštěvu k jednomu doktorovi, u kterého byla sabáčka Jim.  Napsal  o ní básničku, protože se styděl psát o dceři toho doktora, která se mu líbila. Psovi záviděl, že si s tou holkou může hrát a olizovat jí ruce. Po cestě domů jsem si poslechla Hamleta v ruštině. Nerozuměla jsem sice všemu, co Ilja říkal, zato jsem dokonale pochopila to, co neřekl. Došli jsme před můj panelák, rozloučili se a já s brekem vyběhla až do devátého patra.
 
Stejná skořápka oslav, která i pod váhou tolika desetiletí stále drží svůj tvar. Jen se trošku popraskala necenzurovaným internetem. Svátky se slaví dortem a kytkou, holky se balí pochvalou a básničkama. Evropa je zajímavá, ale stále o dost menší než Rusko. To, co se doopravdy mění, jsou čísla letopočtu.
 
text: Jindřiška Jílková