Plesová sezona

Na počátku byla Vesnice
a ta Vesnice byla u Boha
a ta Vesnice byla Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ní
a bez ní nepovstalo nic, co je.
V ní byl život
a ten život byl světlem lidí.
A to světlo svítí ve tmě
a tma je nepohltila.
 
Vrátila jsem se, ale jen tak, na zkoušku. Přijela jsem si ověřit, že se doma nic nezměnilo. Tříměsíční mezera, jakoby se ani neudála. Babi se nepohnula z gauče, děda dál ztrácí slovní zásobu. Slova nahrazuje protěžovaným „no, téén, tenhle přeci“ nebo „támhletó“ jestliže posluchač nechápe, děda vše obrátí ve vtip, jemuž rozumí jen on sám. Stejné fráze, slova, oblíbené věty. Jako kdybych si ten obrovskej kufr se spoustou zimního oblečení odvážela včera. Vesnice je taky stejná. Přívětivá, zvědavá, uzavřená. Uteklo mi několik svateb, pohřbů a Mysliveckej, Ženskej, Lidoveckej, Farní, Fotbalistickej a První. Plesy. „Ale letos né, teď se vopravuje na kultůráku střecha a kdoví, kdy to jako dodělaj.
 
Skautský ples ve vedlejší vesnici. Jedeme se přesvědčit, že i plesy sousedů jsou podobné našim. Šest zvědavců v jednom autě. Silonky příjemně kloužou v kozačkách. Jen nezapomenout igelitku s lodičkami a kabelkou. Pravé dámy a jejich gentlemani. Jen nesmíme říct, odkud jsme přijeli. Většinu zúčastněných známe od vidění. Před několika lety jsme svorně jezdili ranním autobusem do nedalekých měst na střední. Navenek jsme si lhostejní, ale ve skrytu o sobě přemýšlíme, obdivujeme se, závidíme si, pomlouváme, a když se opijeme, vyleze to napovrch. To pak může skončit rvačkou a smrtelnou nenávistí.  Až ve tři ráno na parketě, když tančím jen tak, naboso v rozervaných punčochách, až v té chvíli si to dovolím prozradit. „Sebrcity.“ To je to xenofobní tajemství původu. Na počátku byla vesnice a ta vesnice byla u Boha a ta vesnice byla Bůh. A je jedno kolik let studujete.
 
Ples znamená krepáková výzdoba, kde vstupný vybírají rodiče a v šatnách sedí prarodiče. Krása plesu se musí hledat až někde vzadu. Vidět snahu několika desítek dobrovolných pořadatelů, přimhouřit oko nad výslednou zimou a pocintanými ubrusy. Protože ty ubrusy někdo půjčil na dobré slovo a někdo je pozvracené a propálené bude zdarma prát s nábožnou opatrností. Jiní si vzali dovolenou, aby dva dny před plesem proseděli ve vyparketovaném sále, topili v kamnech a nosili dřevo. Několik vysokoškoláků zapomnělo na zimní zkouškové, jen aby přetvořili strohou školní tělocvičnu v palác kultury.
 
Přímo před barem visí zrcadlo. Lihové fixy na provázku dlouhém tak, aby se s nimi dal napsat vzkaz pro míjející. Zrcadlo odráží upocené barmany v bílých košilích, kteří rozesmátě nalévají malé panáky k nerozeznání od těch velkých, na požádání do nich strkají barevné pendreky a pak si řeknou o dvanáct korun. Jejich slečny, či manželky, kmitají po vymrzlé kuchyni plné předsmažených řízků, nastrouhaného sýra a plechovek s ovocným salátem. Skauti.
 
O sloupy se opírají uniformovaní hasiči. Hasiči jako ochranka, hasiči jako pozorovatelé. Vidí, jak si unavené slečny na cizích klínech sundávají páskové sandálky a schovávají ty nepraktické podpatky pod stůl. Hlídají i telefony a peněženky poházené po stolech. Na požádání půjčují zapalovače. Dělí podezřelá opilecká obětí, aby nedošlo ke rvačce.
 
O půlnoci překvapení večera. Tleskáme do rytmu s polonahými tanečnicemi a vyřváváme k „What´s the fox say“ v žesťovém provedení. Hrozná sranda. Každý z přítomných zná tuhle písničku. Je nepodstatné, jaké k ní chováme city. Jestli ji jako třináctiletí obdivujeme, jako sedmnáctiletí pohrdáme, jako dvaadvacetiletí parodujeme, nebo jako třicetiletí za jejich zvuků zvedáme oči v sloup, či jako čtyřicetiletí posloucháme filtrované sluchátky vlastních dětí. Důležité je, že ji známe. Že se známe. Že jsme na plese. Nezáleží na tom, co k sobě cítíme. Jsme jednoduše spolu, provádíme podobné věci a pozorujeme se. Vesnice. Komunita.
 
Zima drží návštěvníky uvnitř vyhřáté budovy. Na nevytopené záchody láká jen mohutná potřeba a vtipy.
 
„Matko představená, matko představená, v klášteře je muž.“ „A jak jste na to přišla, sestro?“ „Na záchodě je zvednuté prkénko“
 
„Víte, kdo vynalezl lžičku?“ „Chuck Noris. Zabíjet nožem mu připadalo nudné“
 
Křivě vystřižené papírky nalepené izolepou v úrovni očí. Lepicí páska se odchlipuje srážející se párou, díky níž se z prochladlých povrchů stávají kluzké a vlhké plochy. Umyvadla, kohoutky, podlahy, kliky.
 
Po zatuchlém schodišti lze vystoupat až na balkon. Tam, kde se za závěsem schovává kůň s kozou, základní gymnastická výbava. Tam, kde v obložení balkonu hledám rybičkou vyrýpané srdíčko s nápisem M+F - Marie a František, i když teď už to vlastně znamená B+D - babička a děda.
 
Bolavé nohy spravím panákem za deset a topinkou za pětadvacet. Sundám si boty s tím debilně vysokým podpatkem a jdu si naposledy zatančit. Potom už jen pozor na srnky a náledí. V plesových šatech rovnou do postele.
 
text: Jindřiška Jílková