On the (freezing) road (zima v Rusku)

Ten pocit, když se v sobotu ráno probudíte, venku -27°C a vy musíte do práce… Půl hodiny pěšky.
 
Ráno se od nočních hodin odlišuje jen přibývajícími ciframi na budíku, slovo den tu automaticky neznamená světlo. Jednoduše se musíte přesvědčit. Otevřít oči, převléknout se, nasnídat a nejhorší z toho všeho je vyjít na ulici. Přemáhat se každý krok, nebo nemyslet vůbec. Čím dále od vyhřátého panelákového bytu, tím víc dá úsilí se pohnout.
Kalhoty na pozvolna tuhnou, bunda už nešustí, ale křupe. Pára od pusy přimrzá na kožešinových okrajích kapuce a tvoří ledovou krustu. Když vytáhnete ruku z rukavice, teplo se hned změní na proužek páry. Musíte pěšky. Hromadná doprava nepřichází v úvahu. Jízdní řády neexistují. Variantu „Čekat půl hodiny na nekryté zastávce a potom stejně jít pěšky“ zavrhnete a jdete po svých rovnou.
 
V lednici
Jdete po ulici, a jen doufáte, že nebudete muset stát na přechodu. Hřeje vás jen konstantní pohyb a pořádně tlustý kožich. Míjíte všechny ty modelky kolekce Zima 2013-2014 na vysokých podpatcích, které o sobě tvrdí, že zůstávají dlouho mladé, protože i v lednici se vše kazí pomaleji. Mají originální recept, jak si udržet teplo - dostatek podkožního tuku. Je třeba jíst několikrát denně čokoládové bonbony a slunečnicová semínka. Už vám ale nedořeknou, že taková dieta vyhlazuje vrásky zevnitř – do kulata.
 
Děti spolu se svými učiteli chodí do školy i v sobotu. Díky šestidennímu pracovnímu týdnu se krátí školní rok, velké prázdniny začínají už v červnu. Na dlouhé prázdniny v takovém mrazu ale nemyslíte, jediné, co vás právě zajímá, je místní jídelna. Funkční a dotovaná. Dáte si tu mastný oběd i se sladkým zákuskem za našich 30 korun. Což vám zvedne náladu a nevadí vám několik hodin učit drzé školáky, jejichž jediná starost je opravovat váš ruský přízvuk a vyptávat se na české hokejisty.
 
„To se stalo, když…“
O přestávkách odcházíte do sborovny, kde se stanete terčem oblíbené zábavy kolegů – strašení teploměrem. Nejdřív se zeptají: „Tak jak se vám líbí naše zima?“ A pak vypráví historky, jež začínají:“ Jednou, když jsme měli -40°C… Vzala jsem si dva kožichy a šla se jen tak projít po ulici, abych viděla, jak vypadá svět při takovém mrazu.“ nebo „To se stalo, když jsem ještě studoval v Tomsku, na Sibiři. Jel jsem autobusem, kde se mrazem nedovíraly dveře. Nastoupil jsem jako poslední a stál jsem čelem přímo k východu, ani jsem se nemohl otočit, jak bylo plno. Vystoupil jsem přímo u nemocnice, kde si mě měsíc nechali, tak moc mi cestou omrzl obličej.“
 
Stěží dopijete kávu. V šatně na sebe nasoukáte dvě vrstvy termoprádla, oteplovačky a kožich, a zase pěšky odcházíte. Cestu autobusem neriskujete. Uvědomíte si, co vše jste snědli k obědu a s výčitkami svědomí vyrazíte na pochod tmavými ulicemi. Míjíte maminky se sáňkami místo kočárků a v parku vás předjíždějí lyžaři na běžkách.
 
Ten pocit znáte, ne? Ne?
 
text: Jindřiška Jílková