Historka z přízemí

To, že je Petrohrad překrásný, napsal Dostojevský do většiny svých knih. To, že se tam dá vidět mnohé a není to jen na jednodenní výlet, se dočtete v kdejakém průvodci. Že se po několika dnech ve společnosti roztržitého průvodce s nemožným přízvukem budete nudit, je předvídatelné, ale ne všichni vám to po návštěvě „Benátek Severu“ přiznají. Nám, turistům s tenkými bundami, o kterých nám ještě před odletem tvrdili, že jsou vhodné i za polární kruh, se stěží hledá alternativní zábava. Tedy pokud nevezmete za vděk lesklými diskokluby s lovkyněmi Západoevropanů.
 
„Ten velkej barák se zlatou střechou“ pro tisíce turistů
Po pár dnech prohlídek se sebekrásnější architektonický skvost změní na „ten velkej barák se zlatou střechou“. Horká sprcha v hotelu se stává událostí dne. Spíš unuděná než unavená jsem poslední večer ležela v hotelovém pokoji. Viděla jsem sice vše, co by měl správný turista vidět. Všechno a nic. Během výletu žádný problém. Místa, která vidělo tisíce lidí přede mnou.
 
Noční život druhého největšího ruského města jsem také poslušně absolvovala. Ano, byla jsem tam a viděla je. Zlatokopky na podpatcích, které, byť mluvily pouze rusky, si po hodině snažení v dobré víře odváděly přiopilé budoucí manžely. Protože metro jezdí do půlnoci, musela jsem naštěstí odejít. Ženichy Ivana i Dimitrije jsem nechala čekat u baru.
 
Vystavovat v Ermitáži
Splnilo se. Po sedmihodinové prohlídce Zimního paláce, jsme unavení stáli v přízemí kolosální budovy ve frontě na kabáty. V našem oddělení chyběla šatnářka. Vyzbrojeni odevzdanou trpělivostí, čekali jsme více jak půl hodinu. Nevydržela jsem a oslovila nejbližšího uniformovaného pracovníka. Stál čelem ke kamennému obložení. Ukázalo se, že je to právě náš šatnář. Na očíslované věšáky jednoduše zapomněl – zabýval se totiž uměním. Obyčejnou tužkou vehementně zvýrazňoval ženské obličeje, které viděl ve vzoru mramoru. S omluvným úsměvem se vrátil ke svým povinnostem. Sám se nabídl, jestli si ho nechceme vyfotit a ukázal i několik ze zjevně nacvičených póz. Přidal typy na levné jídelny spolu s historkami o uklízečkách, konstantně ničící jeho díla.
 
Kantýnu jsme prověřili. Umaštěná místnost, schovaná mezi vznosnými domy, kde prodavačky v umělinových zástěrách měly jen koblihy a přeslazené kafe. Místo ubrousků nařezané kusy novin.
 
text: Jindřiška Jílková