Sibiřská cesta k jádru věci

Jednou jsem se bavil s fotografem a filosofem Jindřichem Přibíkem o tom, kterak vznikají velká filmová dokumentární díla a on si jednoznačně stál za tím, že celou věc musí v ideálním případě mít v rukou jeden tvůrce – jeden koncept obsahu, který je ztvárněn vnitřním cítěním věci, promítnuvším se do pojetí kamery, zvuku i konečné podoby filmu.

To na  něj samozřejmě klade velmi vysoké nároky co do jeho všestrannosti a intelektuální kapacity. Navíc v tomto přístupu hrozí daleko snáze ztráta nadhledu a kritické reflexe, která může i dobře nastartovaný projekt zcela znehodnotit. Skutečně dobrý autor však samostatně dokáže vytvořit dílo, ve kterém se zrcadlí silná individualita jeho osobnosti, a takové pak vždy nutně přináší na světlo světa něco nového, něco, co posouvá naše vidění dál. A často si lze při pouhé představě toho, jak by na  takové věci spolupracoval třeba s celým týmem vynikajících spoluautorů,snadno domyslet, jak by asi výsledek dopadl pak. To vše mi tanulo na mysli, když jsem v sále kina Aero sledoval nový snímek Martina Ryšavého Medvědí ostrovy.

Chceme-li proniknout co nejhlouběji do Ryšavého děl, je rozhodně potřeba zmínit se o jeho svérázném způsobu práce, ať se už jedná o psaní knih, natáčení filmů nebo výuku studentů na pražské FAMU, které se svými postupy seznamuje při vyučování. V základu jeho přístup asi nejlépe vystihuje to, co mi k němu napsal Ryšavý sám: „Já předem skoro nikdy nic nevím, mě vždycky zajímá určité místo, krajina, oblast. A téma v ní teprve hledám, nevezu si ho předem ... Já jsem si to téma nevybral, ono si vybralo mě. Teprve když jsem přijel na ostrovy, zjistil jsem, že mám točit zrovna tohle.“

OPROSTIT SE OD PLÁNŮ

Na začátku je tedy zaujetí nějakým místem, kam autor přijede pokud možno oproštěn od předchozích plánů očekávání něčeho určitého. S tím jde ruku v ruce nutnost co největší otevřenosti tomu, co přichází, a vyjevuje se postupně nebo i zcela náhodně (přistoupíme-li ovšem na to, že náhoda vůbec existuje). Toto „odmyšlení“ od apriorních úsudků o tom, co člověka na cestách potkává pak otevírá prostor pro intimní kontakt s tím, co člověka v danou chvíli obklopuje.

JEN PES A BROUCI

Momentem, kdy se Ryšavý rozhodl točit film o opuštěných polárních základnách, byla podle jeho slov jednoduše chvíle, kdy se o nich dozvěděl. Oslovil tedy svého známého z dřívějších cest – zaměstnance muzea z Jakutska – a jeho prostřednictvím kontaktoval další tři muže žijící v Kolymě, kteří jej následně po dobu natáčení doprovázeli a zároveň se stali jedněmi z hlavních postav filmu. Tím nemělo být  naznačeno, že by snad ve filmu vystupovalo více dalších osob. Kromě psa, který skupinu doprovázel, ledního medvěda, stáda polárních sudokopytníků a mořských brouků se jiná živá duše ve filmu neobjevila (sám autor zůstává skryt za kamerou – jen místy spíše jako malý vtip zabere vlastní stín) – co ale v jistém smyslu za další postavu považovat lze, je samotná krajina, která díky dobře časovaným statickým i dynamickým záběrům a vrstvení významů, které jí přidávají jednotlivé epizody příběhu, vystupuje až do role samostatného činitele.

Zkušení průvodci v průběhu filmu odhalují, co všechno může na první pohled ledová pustina skrývat za překvapivé momenty – ať je to lov zvěře, která se náhle vyjeví z mlhy, nebo „čtení“ krajiny a orientace v ní podle na horizontu sotva viditelných nepravidelností povrchu.

A potom to, o čem film vlastně je – opuštěná polární stanice. Zpočátku působí záběry na vysoké věže vysílaček a střechy několika opuštěných budov uprostřed krajiny pokryté ledovým příkrovem až dojmem jako v Kafkově Zámku – tedy dojmem místa, k němuž nelze proniknout i přes všechny snahy přiblížit se. Když pak ale kamera poprvé vstupuje do interiérů stanic, vše se převrací – každým záběrem Ryšavého slovy „místo vyloženě mluví, vypovídá  své minulosti.“, což ještě umocňují hlasy, které v divácky příjemných intervalech promlouvají útržky hlášení nalezenými mezi záznamy radiových vysílání.

Stanice nikdy nebyly vyklizené, což vysvětluje jedna z posledních citací zmíněných dokumentů – jediný přístav v širokém okolí, z něhož by bylo možné odvést větší náklad, byl nefunkční, a tak bylo vše v podstatě zanecháno tak, jak to bylo i užíváno (stanice byla opuštěna na počátku devadesátých let). To vytváří další významnou rovinu jednak estetickou – mnohé záběry na sněhem zasypané stroje, pracovny a místnosti každodenního užití by bylo lze vnímat jako hodnotné umělecké dílo samo o sobě – a jednak významovou: odráží se tu totiž další fenomén prolínající se celým filmem, totiž fenomén času.

Stanice jednak působí jako zakonzervovaná paměť nesoucí otisk jednoho vzhledem k polárnímu „bezčasí“ ledové pustiny titěrného časového úseku (období, kdy stavby sloužily svému původnímu účelu), a jednak vlivem působení přírodních podmínek a plíživě pomalého „rozpouštění  se“ a splývání s okolím v počátečním stádiu odráží podobu zcela jiné časovosti krajiny – přírody.

VEČERNÍ ŠÁLEK ČAJE

Zároveň je v jistém smyslu nositelem paměti stanice i jeden z průvodců – starý muž, který na ní strávil rok života. Jeho vyprávění, která se odehrávala při večerním odpočinku nad šálkem silného ruského čaje, tak dotvářejí obraz krajiny o jeho lidský rozměr – svědectví člověka zprostředkované dialogem.

Nikoho nyní už asi nepřekvapí na první pohled poněkud lakonický podtitul filmu: Krajina – čas – člověk. Tato tři slova o něm totiž vypovídají vše podstatné. Zdánlivě okrajové téma „dokumentu ze Sibiře“ tedy diváka díky vydařenému filmovému uchopení látky přivádí k novému pohledu na roli člověka v krajině. A k tomu ještě poskytuje opojný vizuální prožitek, nerozlučně spjatý s velice vydařeným zvukem filmu, který stojí na provázání mocného dunění větru i „sibiřského ticha“ s minimalistickým hudebním doprovodem kapely Dva.

V našich poměrech bychom měli tento snímek jednoznačně zařadit mezi filmové události roku.

Galerie fotek z filmu zde: http://www.csfd.cz/film/285984-medvedi-ostrovy/galerie/