Recenze: Sara Bareilles - Kaleidoscope Heart

 
Vždycky jsem měla takový nepříjemný pocit, když se o něčem říkalo, že je to „univerzální“. Univerzální prací prostředek, univerzální pneumatiky, univerzální kvantifikátor, univerzální pravda… Jako by univerzální bylo něčím neplnohodnotným, protože se to chce a musí zavděčit každému, hodit na různé použití, pro různé účely. Protože univerzální je kompromis. Nevím, nakolik je můj nedůvěřivý a podezřívavý postoj vůči tomuto přídavnému jménu opodstatněný, o racionalitě už se asi nedá bavit vůbec. Jenže někdy se ukáže, že přeci jen docela na místě je. Sara Bareilles a její Kaleidoscope heart je univerzální. A moje nedůvěra opodstatněná. Je mi líto.
Asi by se slušelo úvodem Saru představit. Kdybyste náhodou nevěděli. Kaleidoscope heart si předloni dokázalo ukousnout i první místo v americké hitparádě. Což zní skoro tak, že se jedná o počin učiněný s jistou vervou. Mno… Prvně na sebe upozornila singlovkou Love Song, na kontě má spoustu prodaných desek a byla třikrát nominovaná na Grammy. Asi se uživí. Nebo má šikovné producenty. Nebo jí naopak producenti přistřihují křídla, aby se lépe vešla do škatulky neinvazivního nevyčnívajícího radio-friendly popu. S ohledem na celkem masový úspěch, kterého se jí daří dosáhnout, je dost možné, že už jste ji někde slyšeli. Otázkou je, jestli jste si toho všimli. To už je bez záruky.
Je hezká jako obrázek, prsty jí po klaviatuře běhají docela obstojně a má příjemný hlas. Osobně na holky za klavírem docela trpím a ledacos bych jim odpustila. Vstupní předpoklady dobré, ale jako by jich z nějakého důvodu nechtěla využít. Výsledkem je neslaná nemastná deska bez vyslovených chytáků. Drží se při zdi. Snad aby někoho neurazila. Nebo neprovokovala. Chápu, že když jdete s kůží na trh, riskujete. Ale kdo nic neriskuje, nic nezíská. Nikoho nenadchne. A přitom jsem přesvědčená, že by to šlo. S trochou odvahy. Ta tady bohužel chybí.
Jasně, láska je věčné i vděčné téma, ale už proto, jak se neustále omílá, by možná stálo za to trochu změnit cover. Protože tohle a takhle už jsme mohli slyšet bůhví kolikrát. Docela mě to mrzí, protože, jak už jsem zmínila, tady by to šlo. Výsledkem je nenáročná náladovka. Když si do sluchátek cestou v tramvaji pustíte Gonna Get Over You, možná se začnete potutelně usmívat, přece jen, optimismu je tady napumpováno přehršle, už jen tím houpavým doo-wop pojetím. A rázem budete mít pocit, že na světě může být i hezky, i když jste zrovna dostali košem – stejně si vás nezasloužil/a, a že na vás někde za rohem čeká někdo, kdo vás bude na rukou nosit. Uncharted na letní odpoledne při procházce po Letné. Nebo když se naopak budete chtít trochu povrtat ve vlastních splínech, můžete si poplakat při The Light nebo Breathe Again. Za lepší moment by se dala označit Machine Gun nebo už řečená Love Song. Oceňuji Not Alone lehce nachucenou blues. Vážně.
Ale přesto… když už divu za piánem, tak Amandu Palmer. A když popovou divu za piánem, tak Reginu Spektor. Nebo Nerinu Pallot. Já totiž Saře nevěřím. Ale když ji doma pustíte rodičům, řeknou si, že posloucháte takovou hezkou hudbu. Kroužek mladých intelektuálních přátel s ní nejspíš neohromíte. Hipsteři ohrnou nos (ačkoliv, to je natolik častým jevem, že je jeho relevance poněkud sporná). Nicméně pro nasazení růžových brýlí a navození přechodně smířlivého pocitu s neutěšeným stavem věcí…