Cesta do fantastických krajin s Floexem (recenze)

Od vydání úspěšného sólového debutu Tomáše Dvořáka alias Floexe, desky s názvem Pocustone, uplynulo dlouhých deset let. Ne nadarmo se říká, že kdo si počká, ten se dočká. A pro ty, kdo nečekali, možná ještě lépe – naskýtá se jim možnost tím hlubšího zážitku překvapení, pokud jim doposud jména Tomáš Dvořák nebo Floex nic neříkala. 26. září 2011 Floex uvedl svoje druhé studiové album Zorya.
Bylo zrovna sedmadvacátého září večer a já jsem seděla na zahrádce nejmenované žižkovské kavárny. A protože si kamarádka odběhla vyřídit telefonát, měla jsem možnost – samozřejmě nikoliv cíleně, protože to není slušné – vyslechnout úryvky rozhovorů od vedlejších stolů. Hned vedle mě se nějaký muž se ženou bavili o tom, že zrovna včera vyšlo nové album Floexe, že je to velká senzace, že se konečně dočkali a že by mělo být opravdu úžasné. Zvědavost ve mně narůstala geometrickou řadou a ještě týž večer jsem se dočkala i já, když mi přišla zpráva zplnomocňující mě k recenzi onoho skvostu (bez ironie).
Tomáš Dvořák, ve svých sólových sférách Floex, je v našich zeměpisných šířkách jevem ojedinělým. Těžko to popsat – pouhý výčet jeho činností a projektů, kterých se účastnil, by realitu musel nutně zplošťovat, čemuž bych se ráda vyhnula. Nejde totiž ani tak o to, kolik čeho, s kým, kde a jaké za to získal ocenění (ačkoliv tohle by na pěkných pár řádků taky vystačilo). Jádro pudla spočívá v tom, jak. Nicméně alespoň pro představu – řekněme, že je vám třiadvacet, vydáte svoje první sólové album a hned jste za ně nominováni na mezinárodní ocenění Qwartz. A aby toho nebylo málo, doma vám šoupnou rovnou Anděla. To jde, ne? Pak začnete experimentovat jak se způsobem, jakým je hudba tvořena, tak s tím, jak je prezentována – a vyjdou vám tak originální instalace jako třeba Crossroad nebo RGB. Pořád to s vámi nehnulo? Tak si vezmete na svědomí soundtracky k artovým hrám od Amanita Design Samorost II a Machinarium – ten druhý je shodou okolností vybrán jako nejlepší OST roku 2009 magazínem PC gamer. Tady už máme jasno – jsou to výjimečné projekty od výjimečného tvůrce. Jaký je Tomášův nejčerstvější sólový počin, Zorya? Na co se všichni tak dlouho těšili?
Floexovi se na nové desce podařilo vybudovat jakýsi vlastní mikrokosmos, který se přesto neuzavírá sám do sebe. Hned ze začátku první skladba Ursa Major působí dojmem, jako by k vám postupně probublávala z jiného časoprostoru. Prvky elektroniky se na desce snoubí s jazzem a klasickou hudbou. Jako by vás někdo jemně uchopil za ruku a unášel vás po proudu kamsi do neznáma, přímo do lůna noci. Forget-me-not je jako cesta do hlubokého lesa podvědomí ponořeného do melancholického oparu. Blow-Up vás zahalí do závoje z mlhoviny a nechá vás vznášet se nad širým nedohlednem v obklopení roje svatojánských mušek. Casanova osedlá pradávného bájného oře a rozletí se do fantastických krajin. V energičtějších a extatičtějších momentech alba, jako jsou Precious Creature, Veronika’s Dream nebo Nel Blu si připadáte, jako byste z ptačí perspektivy pozorovali vířící, kypící a bublající život nočního města ve všech jeho metamorfózách. Floex i zde všechnu energii a extatičnost odměřuje pečlivě jako apatykář a nechává ji gradovat ve vrcholných momentech. Závěrečná Zorya Polunchnaya  - slyšíte? To volání noční hvězdy?
Klarinety, saxofony a klavír stojí v jakémsi organickém kontrastu proti tektonice beatů a elektronickým prvkům. Přesto se navzájem nepopírají, naopak vytvářejí tak hlubokou symbiózu, až si jedno bez druhého nedokážete představit. Floex vytvořil album velmi emotivní, jako by se chtěl pustit za hranice samotného vědomí, jako by se snažil namalovat obraz hudbou. Jeho poslech se dá vnímat jako téměř intimní záležitost. Místy tiše, skoro až neznatelně, jinde naopak silně bubnuje na brány smyslů. Zažehává ohně nořící se hluboko do temných nočních vod. Tak tedy dobrou prosněnou noc!