Recenze: Nick Cave v O2 Areně

 
"When he hath tried me
I shall come forth as gold"
- Job
 
"Can you feel my heartbeat?" ptá se Nick Cave v Higgs Boson Blues a přikládá si k hrudi dlaně vztahující se k němu z prvních řad, když už se jedna oddálí, přitiskne ji k sobě s úsměvem znova. Přivolává a pobízí k sobě doteky vztahujících se rukou již v předcházející Magneto, poté, kdy viditelně dojatý usedne k úvodní  Anthrocene, aby se vzápětí objal s Warrenem Ellisem, vedoucím dnešních Bad Seeds. Nemá smysl vypočítávat jednotlivé vrcholy koncertu, byl jedním z těch, které se vám vryjí pod kůži a zůstanou již s vámi pořád, čtyři roky staré vystoupení u příležitosti vydání mistrovského alba Push The Sky Away bylo povýšeno ještě o celou jednu úroveň.
 
Že je Nick Cave jedním z posledních velkých originálů celé jedné generace, víte, ale právě v téhle ikonografii je pozoruhodný svým naprosto mimořádným osobním vývojem. Od hledání útočiště a zkoumání míry osobní odpovědnosti a třeba "nezodpovědného násilí" pod vlivem Dostojevského Zločinu a trestu v dobách Birthday Party a v pozdějším berlínském období, kdy anglický tisk zmiňoval v jeho souvislosti postavu Kašpara Hausera, pro nějž je jeho vnitřní svět zajímavější než vše, co vnímá okolo, k prožívání vzájemnosti a pocitům smíření aktuálního alba Skeleton Tree, při jehož vzniku prožíval Nick Cave osobní tragédii, úmrtí syna. Na postpunkovou scénu vnesl Nick počátkem osmdesátých let pocity a témata, která její převažující pokrokářský humanismus buď vytěsňoval, anebo si s nimi neuměl poradit, všiml si správně Simon Reynolds v létě 1988; mstu, trest, odplatu, závislost… "love is violent," poznamenal v této souvislosti (k Deanně) trefně Bobby Gillespie. Srovnání božského s lidským proznívá The Mercy Seat, tou nejberlínštější ze všech berlínských, ať už srovnáním obou soudů, ale zároveň již též vnesením tématu rozdílnosti božské a lidské lásky a přiznáním lidské nedokonalosti ("…but I'm afraid I told a lie"). A tak se před vámi na pódiu Nick Cave uvolněně odbourá smíchy při řádku "Hannah Montana does the African Savannah", v jimž zmiňovaném Higgs Boson Blues. Nejvyšší neexistuje bez nejnižšího. A dokonalost je opatřena dovedně umístěnou chybou, unikající lidskému poznání právě jako zmíněná částice fyzikům v ženevském CERNu a v tomhle blues pro jedenadvacáté století, jakoby vyvěrajícího z neilyoungovské hluboké pozdní noci poloviny sedmdesátých let.
       "Ve skladbě From Her To Eternity jsem mluvil o tom, že když člověk uskuteční svoji okamžitou touhu, obyčejně je trochu zklamaný. Už je to dlouho, co jsem to napsal, a už vlastně nevěřím, že je to pravda. Myslím, že postupuješ od jedné věci k druhé, naplněním jedné touhy se nová rodí, a ty od ní pokračuješ k té další. A myslím si, že hodně štěstí se dá vymačkat z našich vztahů," říkal mi Nick již před pětadvaceti lety v rozhovoru pro Reflex. Teď o lidské vzájemnosti, v souvislosti s překonáváním nedávné tragédie, pro Guardian dodává, "hodně bylo řečeno o zármutku, obzvláště ta konvenční moudrost, že jej prožíváš sám. Osobně jsem přišel na to, že tak to není. To vše dobré, co jsme po Arthurově smrti přijali od lidí, které ani neznáme, obzvláště přes sociální média, od lidí, kteří byli schopni se k nám vztáhnout, úžasně pomohlo mně a mojí rodině. Můj prvotní impuls byl skrýt se. Ale v podstatě nás zachránilo, že jsem byl dotlačen abych projevil své truchlení otevřeně. Samozřejmě chápu, že představa jak zvládáš své utrpení sám a uzavřeš se do svého světa vzpomínek, může působit téměř heroicky a vznešeně, ale je to iluze a můžeš se tím vystavit do velice nebezpečné situace, kdy ti jde o život." Come on, volá mimo mikrofon a naklání se do prvních řad, aby inicioval více a více doteků, na začátku přídavku se ztrácí v obecenstvu, aby se vzápětí vynořil na praktikáblu uprostřed sálu a roztleskával latinským rytmem v The Weeping Song, pro závěrečné dvě věci vede s sebou lidi z obecenstva na pódium.
 
Neobyčejně čistý a silný dívčí zpěv z publika provází Into My Arms, aby připomněl podobné sbory Cohenova legendárního alba Songs Of Love And Hate, které Cave považuje za první nahrávku, která jej výrazně ovlivnila, a jehož komornost a prostota promlouvá již na Push The Sky Away. Cosi jako by zde opisovalo oblouk, podobně úvod koncertu a pak další věci ze Skeleton Tree upomenou svoji náladou, smyčkami a také naléhavostí na berlínské období a tamější scénu, vždyť jedna z jejích legend Hans Joachim Roedelius (Cluster, Harmonia) jen před několika měsíci zmiňoval nadšený dopis Nicka Cavea, který mu zmiňoval, jak velký vliv měl nedávný poslech jeho Selbstportraitů na jeho současnou práci. Má pokračovat dovršením albové trilogie, aniž by příští nahrávka byla přímou odpovědí na Skeleton Tree. V jednom z ikonických děl vztahujících se k Západnímu Berlínu osmdesátých let, městu, které již neexistuje, Zulawského Posedlosti, jež vnáší otázku Dostojevského Ivana Karamazova přímo k tehdejší Zdi v Kreuzbergu (Sebastianstr. 87, chcete-li), zazní věta "je přece tak pohodlné ukrýt se v temnotě". Nick Cave ví, že milovat vyžaduje odvahu. "Well, I heard you been out looking for something to love  Close your eyes, little world  And brace yourself" (Anthrocene). 

 
-
Nick Cave & The Bad Seeds
Praha, O2 Arena
26.10.17
-
FOTOALBUM ZDE
-
setlist:
Anthrocene  
Jesus Alone  
Magneto  
Higgs Boson Blues  
From Her To Eternity  
Tupelo  
Jubilee Street  
The Ship Song  
Into My Arms  
Girl In Amber  
I Need You  
Red Right Hand  
The Mercy Seat  
Distant Sky  
Skeleton Tree  
přídavky: 
The Weeping Song  
Stagger Lee  
Push The Sky Away