Einstürzende Neubauten předvedli dost pochmurný večerníček

Pouhý týden a necelý den navrch po vydání nové desky německých Einstürzende Neubauten si počkali jejich čeští příznivci na okamžik, kdy si její skladby mohli vychutnat naživo. Kapela si Prahu zařadila na jedno z prvních míst svého turné doprovázejícího její vydání. Možná i proto, že se zdejšímu kraji vyhýbala po dlouhé čtyři roky. Koncert v zaplněné Retro Music Hall se přitom netradičně odehrál již v podvečer, pánové na scénu nakráčeli krátce po šesté hodině.
 
Albem Lament (česky Žalozpěv) se stárnoucí berlínští bouřliváci ponořili do historie staré právě sto let – do dob první světové války. Tedy do období, kdy zpod zdánlivě nehnutých vod poklidné idylky vybublal největší a nejtragičtější konflikt tehdejších dějin, což koneckonců někomu nemusí připadat úplně vzdálené naší dnešní realitě.
 
Chřestění řetězů, které předznamenává věci příští, zaznělo v úvodní písni Kriegsmachinerie. Přitom skladba začala vlastně netradičně, žádné fanfáry ani efektní příchody.
Nevelké pódium již vcelku plné nástrojů a podivných vesměs kovových předmětů (sud, kbelík, traverzy a všelijaký těžko pojmenovatelný šrot) v jejichž krocení se němečtí hračičkové vyžívají, prostě jen tak mimochodem za běžného osvětlení zaplnil desetičlenný ansámbl: kromě pětice členů kapely hosté – smyčcový kvartet a vzadu zcela ztracený klávesista. Mezi nimi přitom po celý večer, často i během hraní, proudili technici přinášející, odnášející a všelijak různě přestavující prapodivné nástroje a jejich sestavy.
 
Největší rámus vydávali Alexander Hacke a N. U. Unruh, které doplňoval kytarista Jochen Arbeit trýznící svůj nástroj mohutným vibrátorem namísto bottlenecku. Zvuková změť vytvořila kulisu pro Blixu Bargelda a jeho „zpěv“ bez použití hlasu – jako obvykle naboso vystupující vokalista postupně zvedal nad hlavu velké bílé tabule, na kterých byl napsán text skladby. Všech pět členů kapely naopak společně zazpívalo následující píseň Hymnen, v níž použili skutečné hymny tehdejších válčících zemí – pospojovali útržky jejich textů. 
 
V The Willy-Nicky Telegrams zazněla slova z telegramů, které si těsně před vypuknutím války posílali německý císař Vilém a jeho bratranec, ruský car Mikuláš. A v následující In de Loopgraaf Blixa deklamoval sto let starý text Paula van den Broecka za doprovodu úderů do „harfy z ostnatého drátu“, čímž předznamenal nejdelší skladbu večera – třináctiminutovou Der I. Weltkrieg (Percussion Version) prodchnutou statisticko-numerologickou symbolikou, kterou nejprve vysvětlil. Muzikanti bubnovali na 20 plastových instalatérských trubek, z nichž každá symbolizovala jednu válčící zemi a každý úder jeden válečný den. Text byl zcela prostý – Blixa jen postupně ohlašoval válečné roky a jména států, tak jak se postupně zapojovaly do konfliktu. V podobně pochmurném duchu se nesly všechny skladby až do How Did I Die, která hlavní blok večera uzavřela.
 
Na Einstürzende Neubauten je zábavné, že si i po bezmála pětatřiceti letech existence dokážou vyrobit hudební nástroj prakticky z čehokoliv. Tentokrát jako perkuse použili i trubky vypadající jako nábojnice z hodně velkého děla (skutečné snad nebyly – na to vypadaly příliš málo poničeně), lahůdkou ovšem byly ozvučené francouzské hole, s nimiž se Alexander Hacke belhal po scéně. 
Dovětek k válečnému tématu přinesl přídavek – až příliš mrazivě poklidná verze dávného hitu Řekni, kde ty kytky jsou (původně Pete Seeger a Joe Hickerson - Where Have All the Flowers Gone?, německou verzi Sag mit wo die Blumen sind proslavila Marlene Dietrich) za doprovodu baskytary a úderů do kovové „nábojnice“, tolik odlišná od obvyklého cajdáku známého od táborových ohňů. 
 
Kdo znal Einstürzende Neubauten z předchozích pražských koncertů, neměl mít důvod být zklamán. Po speciálních výročních vystoupeních k třicetiletí existence kapely, na nichž před pár lety zněly písničky z její historie, teď mohl slyšet nové a neoposlouchané skladby (se dvěma výjimkami v přídavku – Let’s Do It a Dada a rovněž Ich gehe jetzt, která jako symbolický poslední přídavek koncert uzavřela). Ale kdyby příště mohli přivézt něco trochu veselejšího, mohl by zážitek být o stupínek příjemnější…