Prague Fringe blog 2012 - II.

Druhý díl právě probíhajícího Prague Fringe Festivalu je tu.
 
Prayer 

Proč se pohybujeme tak rychle?
Proč? a proč tak rychle?
Dokola v zatoulané spirále...
Mít strach z těhotenství,
překonat strach - vítězství,
otěhotnět. Trvá to v průměru 9 měsíců.
Mít dítě.
Naučit se řídit. Trvá to v průměru 4 měsíce.
Mít auto. Pořídit si dům. Trvá to v průměru celý život.
Splatit si život...
Dokola v zatoulaný spirále
pospíchat do důchodu. Z důchodu 9 metrů pod zem.
Tam to končí. Dole.
Trvá to v průměru 4 měsíce
než zapomenou. Musí mít čas. Na strach z těhotenství,
na vítězství, na dítě, auto, dům, na smuteční věnce.

Z vnějšku to vypadá tak snadně,
tak proč se modlit,
proč vůbec věřit,
nepodlehnout rutině,
když stejně nevíš, jestli někdo poslouchá.
Jestli nebe má otevřeno a stále přijímá.

Ve chvíli, kdy o tom začneš přemýšlet,
ležíš v posteli a nechce se ti ven,
přijdou za tebou s novým lékem,
ještě lepším a mladým terapeutem.
Lobotomie.
Terapie.
Elektrošoky.
Liposukce.
Nový prsa.
Štíhlý boky.
Teď už nemůžeš říct,
že se máš pod psa.
Už nemáš důvod věřit,
tak proč se modlit,
ani nevíš, jak se to dělá správně.
Zdali máš stát, ležet, klečet,
smát se, zavřít oči, mlčet, brečet...
A i kdybys věděl, stejně nevíš, jestli někdo poslouchá.
Jestli nebe má otevřeno a stále přijímá.

Prayer je jako mnohé básně Walta Whitmana. Moc pravdivé, aby s nimi člověk chtěl do poslední hlásky souhlasit a přijmout je za své. Prayer nutí nahlédnout na náš život zvenčí a udělat v něm několik změn. Především není třeba všemu rozumět, možná stačí stát, ležet, klečet, smát se, zavřít oči, mlčet, brečet... Na chvíli se ztišit. Věřit. Hlavně ale žít. Říkat tomu třeba modlitba, prayer, das Gebet. A jaké je vaše slovo?

Text: Petr Dlouhý