Fringe Blog VII.

Blog z festivalu Fringe pokračuje 7. dílem. Ondřejovi Erbanovi pořád někdo komolí jméno, Nora Kořánová kouká na nahé lidi a Jana Kománková sedí na lepu.

Fringe a zkomolené jméno

 Pražský Fringe se pomalu a nezvratně chýlí ke svému konci. A z nějakého důvodu s tím jak postupuje festival, pořadatelé se stále větší a větší vynalézavostí komolí mé jméno. Zpočátku, když jsem se dožadoval u pokladny volného vstupu, býval jsem nejdříve Ondrey. Později mě překřtili například na Erbarna. Dnes jsem se v divadle Inspirace na představení My First Sony už málem nepropracoval, když to dlouho vypadalo, že se chystám o lístek připravit nebohého indického studenta Ondarhayma Erabnasimu.

 Nakonec, ale vše dobře dopadlo a dostal jsem šanci zjistit, co je zač tohle “oceňované melodrama, se kterým divadlo (jmenovitě Roy Horowitz, jelikož se jedná, jako na letošním Fringe už tradičně, o monodrama) již 15 let objíždí Evropu, Izrael a Ameriku.“

 Seznamte se s Yotamem. Je mu jedenáct. Žije v Izraeli. A trpí obsesí všechno a všechny neustále nahrávat. Audio, protože nic jiného jeho první kazetový přehrávač Sony neumí. Yotamovi rodiče se hádají, a on to nahrává. A prožívá. Velmi emotivní hra, občas trochu nepříjemná. Často velmi vtipná. Výprava do citového světa malého kluka uprostřed rozchodu rodičů. 

 Nora Kořánová na Protišedi v jednom z dřívějších příspěvků napsala: „některé další pasáže byly na můj vkus až příliš naturalistického rázu. Myslím si, že pokus o vystižení dětského vnímání světa byl právě z toho důvodu ne tak úplně zdařilý. A Yotam tak svým projevem připomínal spíše malého autistu než citlivé jedenáctileté dítě.“ Podle mě Horowitz vystihl dětský pohled na svět pěkně. Ale asi to nedokážu posoudit. Už zkrátka nejsem jedenáctileté dítě. Natožpak citlivé.

Ondřej Erban

Zátiší s člověkem

Představení s velmi výstižným názvem The Human Fruit bowl jsem shlédla ve velmi příjemném prostředí divadla Kampa, které bylo bohužel poloprázdné. Proč se mi název zdá výstižný? Protože nahá žena uprostřed pódia vám po nějaké chvíli opravdu začala připadat asi tak zajímavá, jako by to byla jen hruška na talíři. Je pozoruhodné, jak člověka v dnešní době už jen málo co vytrhne. Obzvlášť pokud jste sama ženou, tak vám nahota druhé ženy přijde jen málo překvapivá. A ještě méně udiveni budete, pokud jste si to předem přečetli v programu. Pravda, diváci pánského pohlaví tento aspekt představení oceňovali o poznání více. Například Američan, který seděl přede mnou, po představení nadšeně tleskal s rukama zdviženýma nad hlavou. 

Tato one-woman show se odehrávala na podiu, kde kromě nahé ženy, (abych nelhala, tak doplním, že si občas vzala i župan) byla jen vana, židle a několik všedních předmětů. Účelem představení bylo ukázat divákům, jak se cítí člověk, který stojí skupině malířů nahým modelem a zároveň je trochu seznámit s uměním. Nahá slečna byla Američanka z New Yorku a řekla bych, že představení bylo o její vlastní zkušenosti, neboť to znělo dostatečně autenticky. Historky z malování prokládala přednáškou o slavných umělcích a jejich modelech. Občas si vzala do ruky ovladač k projektoru a své vyprávění ilustrovala projekcí uměleckých děl, o kterých byla právě řeč. Především mluvila o Pierrovi Bonnardovi a jeho milence a ženě. Svou ženu Marthe často maloval ve vaně, čímž se proslavil. Jeho milenka Renee se pak ze zoufalství ve vaně zabila. Anebo nezabila? Každopádně proto ta vana na jevišti. Při svém řečnění v ní „modelka“ ležela, seděla, pokládala si na ní nohy, nebo vedle ní jen jednoduše stála. Pokaždé ale tak nehybně a profesionálně, jako by jí opravdu někdo maloval. I když mluvila, tak se jí hýbal opravdu jen obličej, za což jí patří můj hluboký obdiv. 

Ze začátku svého vyprávění kladla nahá slečna velký důraz na to, že o výtvarném umění vůbec nic neví a že to celé dělá hlavně kvůli penězům a protože právě přestala kouřit a nemá nic lepšího na práci. Postupně jsme se ale dozvídali, že právě díky modelování, při kterém byla paradoxně samým středem umění, se v ní probudila touha dozvědět se více. Ke svému štěstí se ocitala v Mekce moderního umění a tak si zašla do Metropolitního muzea. Tam jí předtím už vícekrát zval jeden z malířů, který ji maloval, ona ale pokaždé odmítla. Pak jednou šla do je jeho osobního studia a on ji začal malovat osobně. Nakonec se dali dohromady. Klasika. 

No bylo to dobré, ale možná trochu přeceněné. A když jsem u toho oceňování, tak musím říct, že bych na jevišti více ocenila nahého muže. Nahé ženy totiž už dnes nejsou žádná senzace. 

Nora Kořánová

Jak sednout na lep

Annie Moir je zhruba šedesátiletá performerka s náramným šarmem. Její představení Glue je vřelé, civilní a příjemným způsobem normální.

Annie pomocí recitace vlastních verčů a minitanečků na hudební fragmenty a také s pomocí několika post-it papírků a pár dalších rekvizit nedělá nic menšího a nic většího, než že vypráví o životě. Glue znamená lepidlo, a tak jsou námětem jejích básniček způsobi, jakými jsou k sobě přelepovány lidské bytosti i jednotlivé součásti našeho života. 

Mrňavému sálku v sympatické kavárně 3+1 v Plaské ulici vlídně a s důrazem ne kladné stránky života o tom, co drží pohromadě organizátory téhle akce, i jak jsou spolu spojeni s manželem po třiceti letech láskyplného soužití. Působila jako sympatická teta či vlídná učitelka, jakou by si každý přál mít a málokdo ji kdy měl. Její pojetí divadla není o velkých gestech ani o šílených příbězích a krveprolití - přesto dokáže civilní projev a "normální" slova působit silně, přesvědčivě a chytře. Moc milý zážitek.

(Představení bude probíhat tamtéž i dnes v 18.15)

Jana Kománková