Fringe Blog VIII.

V osmém dílu zašla Nora Kořánová za jídlem Na Prádlo. A Ondřej Erban už nechce do Hotelu.
Láska prochází žaludkem
Své poslední představení na letošním Fringi jsem dnes večer shlédla v příjemném, jídlem provoněném prostředí kavárny divadla Na Prádle. Za celý průběh festivalu  jsem neviděla představení s více než jedním hercem a to se nezměnilo ani dnes. Iwan Dam byl při činu, už když jsem vešla a činil se celou dobu velmi znamenitě. Veškeré jeho pokrmy měl člověk možnost ochutnat, pokud se nestyděl si o ně dostatečně rychle říci. Za hodinku jich stihl uvařit opravdu hodně a k tomu toho ještě překotnou rychlostí spoustu navyprávět. A pak že muži nezvládají dvě věci najednou, Iwan to zvládal skvěle a veškeré jídlo, které se jsem získala, mi zároveň i moc chutnalo. Třeba nakládaný herink, vůči kterému nechovám žádné předsudky, mě v salátové kombinaci s červenou řepou a smetanou na kousku kvašeného holandského chleba příjemně překvapil. 
Láska a jídlo, to je téma, se kterým jste se už určitě sami párkrát setkali. Iwan svůj romantický příběh prolínal s vařením a velmi vhodně jedno druhým doplňoval. Několik takových momentů se mi zdálo obzvlášť hezky provedených, třeba když ve svém příběhu šel čerstvě napadaným sněhem a zároveň křupal sušenky do dezertu nebo když vyprávěl o Indii a vzduchem se nesla vůně na pánvi nahřívaného koření. Bylo to trochu jako když přijdete k někomu na večeři a on si s vámi při vaření povídá. 
I když byste to do něj na první pohled neřekli, odhalil Iwan během představení svou romantickou duši. Jeho příběh byl na můj vkus trochu přeslazený, což ale nevylučuje jeho pravdivost. Člověk se v životě zkrátka občas dostává do klišé situací. 
Pokud tedy máte chuť naučit se vařit pár dobrůtek a při tom si poslechnout příběh jedné nevydařené lásky, stavte se Na Prádle. Iwan na vás bude mít čas, hned jak umyje nádobí a vřele vás zve, abyste si s ním nezávazně povykládali o vaření, cestování a lásce. Poslední představení je dnes večer od čtvrt na sedm. 
Nora Kořánová
 
Fringe.den osmý a do hotelu red cello už jenom za trest
 Jubilejní desátý ročník Fringe festivalu sice končí až dnes, ale pro mě byl posledním dnem už pátek. Naneštěstí otřepané rčení to nejlepší nakonec, tentokrát neplatilo. Spíš naopak. Respektive DOSLOVA naopak. Představení Hotel Red Cello se ukázalo jako velice špatná volba.
  Hned na začátek musím se předeslat, že jsem vůbec, ale ani vzdáleně nepochopil, o co v této hře šlo. Nebo alespoň o co podle záměrů autora mělo jít. Nejdříve jsem nevěřícně zíral, pak se dostavil, ten nepříjemný pocit, kdy je vám stydno za lidi, kteří se o něco snaží a nedá se na to koukat, abych se poslední půlhodinu modlil, aby už byl tomu utrpení konec.
 Na pódiu Trick baru Malostranské besedy jsem jen sledoval neustále se střídající nesmyslné monology. Herecké výkony, kterým by se nedostalo potlesku ani na vánoční besídce. Nemluvě o tom, jak mne doslova a do písmene šokovalo, když jsem si zpětně přečetl, že tahle inscenace má být komedie. Tohle bylo opravdu spíš k pláči.
 Svým způsobem fascinující byla závěrečná scéna, která byla za hranicí možné absurdity – sovětská vlajka, infarkt předstírající stařík, Prodigy, DJ Lenin s dlouhými vlasy a tělem modelky v bikinách a svlékající se vojanda bujných tvarů. Nemám vůbec tušení, jak se hra propracovala až sem, a co se tímhle střeštěným závěrem snažila sdělit světu. Co mohu říci je, že pokud jste se nad Hotel Red Cello náhodou chystali, dobře si to rozmyslete. Civění na prázdnou zeď bych považoval za kvalitnější a hlavně příjemnější zábavu. 
Ondřej Erban