Ohlédnutí se za Polskou taneční platformou 2017

Přibližně před týdnem skončil další ročník Polské taneční platformy. Včera skončila Česká taneční platforma, která termínově navazovala na onu polskou a umožnila tak řadě zahraničních hostů z oblasti profesionálního divadla, pro které jsou platformy primárně určeny, aby nahlédly do současného dění v tanci v obou zemích.

Přestože jsem neměl možnost blíže nahlédnout do celého programu České taneční platformy, je možné vypozorovat řadu odlišností, které možná pomohou definovat existenci, v jaké se ocitá polská forma platformy. Především je nutno uvědomit si, že tanec v Polsku nemá rozhodně tak jasně danou a pevnou pozici, jako v ČR. Už jen fakt, že se Polská taneční platforma odehrává každé dva roky (oproti každoroční české) a to vždy v jiném městě podtrhává tento fakt. Rovněž je zcela jasně čitelné, že Polsko nemá jedno určité centrum pro taneční divadlo, ale vyznačuje se řadou dílčích lokací, které mají své odlišnosti a specifika. Naproti tomu má ČR jedno jediné ústřední centrum a tím je bez pochyby Praha. Částečná roztříštěnost polské scény a okrajovost tanečního žánru v diskursu polského divadla je na druhou stranu stmelována jakousi až komunitní soudržností a neustálou spoluprací, která má však pachuť existenčního charakteru, kdy není jiná možnost, než by byla příznakem zdravě fungující a bezpečně ukotveného prostřední, jaké můžeme pozorovat u nás. Teoreticky bychom do polské taneční scény mohli zařadit i Berlín, kde spousta z polských choreografů nachází stabilní práci nebo v rámci rezidencí vytváří své inscenace, které se potom odehrávají v Polsku.

To jen tak čistě a povrchně k úvodu krátké reflexe představení Polské taneční platformy, která se uskutečnila 1. - 4. dubna v Bytomu, městu necelých patnáct kilometrů od Katowic. Bytom, podobně jako Katowice (nebo Ostrava) bylo městem, které žilo především díky uhelnému průmyslu a existencí uhelných dolů. Tato éra však začátkem 21. století skončila a na Bytomu je to více než patrné. Tam, kde se Katowice byly schopné od své hornické minulosti posunout - i díky tomu, že se staly centrem migrace lidí z měst, jakým je například Bytom, kde po uzavření dolů, najednou nebyla práce. Procházka Bytomem v sobě nese zvláštní chuť nostalgie, prostoty, smutku, ale i radosti. Mezi nespočtem opuštěných, polorozpadlých budov, mezi nánosy prachu a sutě prosvítá činorodý život. Ať už společenský v řadě upravených barů, restaurací nebo právě kulturní skrze řadu působivých divadelních budov nebo například faktem, že Bytom je jedním z pěti polských měst, kde je umístěná státní akademie pro tanec a balet, což rezonuje z tradice tanečního divadla, pro který je Bytomu vyhraněn její velký díl. Za dob komunismu bylo taneční divadlo téměř zcela potlačeno a do popředí se dostalo až po roce 89 jako forma volnosti a dynamiky v opozici k přísné zásadovosti, tradicionalismu a konzervatismu baletu. Bytom se brzy po po revoluci stal výrazným místem klíčícího tanečního divadla díky souboru Slezského tanečního divadla (Śląski Teatr Tańca). To se za několik let své existence stalo světoznámým. Po jeho rozpadu z organizačních a finančních důvodů a po jeho odchodu ze své unikátní budovy transformující industriální halu komplexu uhelného dolu do divadelní budovy, se v těchto místech usadil nově vzniklý soubor ROZBARK - bytomské divadlo tance a pohybu (Bytomski Teatr Tańca i Ruchu). A právě tato stejnojmenná divadelní budova se stala centrem Polské taneční platformy 2017.

Z celkem osmdesáti nominovaných inscenací vybrala kurátorská rada celkem třináct představení tvořících finální program. Na místo popisu všech zhlédnutých inscenací, jsem se rozhodl popsat pouze čtyři z nich, které pro mne byly nejzásadnější a které rovněž poukazují na rozmanitost formem, v jakých se současné taneční divadlo pohybuje.

Bytomski Teatr Tańca i Ruchu ROZBARK - Zagubieni w skórze (Lost in the Skin)
Zagubieni w skórze je představení místního souboru v režii, choreografii Anny Piotrowské se zaměřuje především na samotnou tělesnost. Kůže, jakožto povrch, je jakousi ochranou onoho důležitého, co se pod ní ukrývá. Člověk se vnímá jen jako odraz sám sebe a je nutné dostat se sobě samému pod kůži. Najít porozumění a smíření s vlastním tělem a skrze něj najít komunikaci s ostatními.

Nejpůsobivější částí představení byla první půle - onoho odhalování vnější vrstvy, kůže. Choreograficky a visuálně jako by se drželo představení lokální, hornické rétoriky. Repetice scén, matná viditelnost, špína, asociace pravidelného cyklu práce, vrutů, vrtaček, neustálého ohrožení a fyzického vyčerpání. Jako by herci dolovali sami v sobě. Další repetice pohybů, jejich lehká variace, dostávání se hlouběji a hlouběji pod povrch. Jejich snaha se vyznačovala přesností záměru, neutuchající vůlí prorazit, asociativních obrazů vzpomínek a obecně lidské intenzivní snaze vyznačující se schopností jít až na samou dřeň vlastní energie. O to smutnější byl výsledek jejich hledání, kde většina obrazů a choreografické práce sklouzávala ke klišé, k opakování tak často viděných pohybů, které v kontextu úvodní části zcela ztratily svůj význam. Jako bychom nejdříve sledovali detailně propracovaný a funkční proces ohledání - dolování, ale samotná prezentace nalezeného již byla nesdělitelná. Jakoby nalezli nový materiál, novou horninu, pro kterou neměli ten správný výrazový prostředek a tak užívali opis všeobecně známým jazykem, jehož rámec však nedokázal toto nalezené uchopit - popsat.
 
Iza Szostak - Balet koparyczny (Excavatory Ballet)
Balet koparyczny - balet strojů (bagrů) byl rozhodně nejkurióznějším představením letošního ročníku polské platformy odehrávající se v průmyslové hale. Mladá dvojice choreografů Iza Szostak a Paweł Sakowicz vytváří svou netradiční choreografii mechanické baletu na základě dvou menších bagrů. Iza Szostak se ve svém konceptu zaměřuje na stále tenčí linii mezi člověkem a strojem, na stále složitější transmisi emocí a mezilidského kontaktu. Veškerá pohybová složka je tvořena a zhmotněna mechanickými pohyby dvou bagrů tančícími v prostoru. Ač jsem se v úvodu, podobně jako další diváci, bál, že půjde spíše o jakýsi spektákl - bagr na jevišti - a snahu uhranou domněle novou formou, výsledek měl zcela opačný ráz. Balet koparyczny se stal poutavým představením a manifestací myšlenek, s nimiž se musíme stále častěji vypořádávat. Ve chvíli, kdy si již nemůžeme předávat emoce na lidské úrovni (jsme uzavřeni ve svých strojích - bagrech) se snažíme najít tuto úroveň skrze možnosti mechanických pohybů. Choreografie (opravdu tomu tak můžeme říkat) bagrů se úspěšně snaží přenášet estetiku lidských pohybů do pohybů strojů - vytvářejí řadu čitelných obrazů, které jsou stejně tak silné, jako něžné a kruté. Časté napětí mezi tím, co by člověk v kabině bagru chtěl říct druhému, ale co mu mechanický pohyb neumožňuje a jejich vzájemná snaha překlenout tuto bariéru vytváří impozantní dynamiku celého představení.
 
Aurora Lubos - Witajcie (Welcome)
Představení Aurory Lubos pohybující se na hranici mezi tanečním divadlem a performancí bylo pro mě rozhodně nejsilnějším zážitkem z Polské taneční platformy a jedním z nejintenzivnějších divadelních zážitků poslední doby celkově. Witajcie je osobní scénickou reakcí Aurořiny zkušenosti ze slovinských hranic, kde byla pomáhat uprchlíkům. Jedná se o reflexy extrémně emočně a empaticky vyspělého člověka, který má bytostný zájem v člověku samotném, který se nezaměřuje na barvu pleti, náboženské vyznání, …, ale na existenční situaci, v nichž se člověk ocitá a empatické pouto, které mu - v případě uprchlíků, tak tragicky chybí - o to víc v polském kontextu stále silnějších projevů nacionalismu a nekompromisní lidské segregace.
Aurora Lubos přistupuje k tématu s vlastní citlivostí a nenásilností oproštěnou od jakýchkoliv afektovaných postupů. Celé dílo je plné pokory, smutku nad tím, jaká situace může nastat v 21. století v našem - takzvaném civilizovaném světě, do něhož krutě zasahuje a zpochybňuje ho svým emočním scénickým svědectvím dokumentárního rázu.
Svou minimalistickou choreografií doplněnou o autentické a přednahrané projekce vytváří ozvěnu naší lidskosti a nelidskosti - pochopení a násilí, které po všech historických zkušenostech jsme sami na sobě schopni znovu a znovu páchat.
Celkový význam představení není ani tak v šokující zprávě, ani v přímé apelaci, ale spíše v znovuobjevení empatie, kterou je neustále nutné si připomínat a znovunalézat v nás samých.
 
Maria Zimpel - noish~
O tomto představení mladé, aspirující choreografky Marii Zimpel jsem již psal v rámci reflexí únorového showcase festivalu Generation After pořádaného Nowym Teatrem ve Varšavě. Přesto mám tendence se o něm zmínit ještě jednou, jelikož v kontextu taneční platformy mělo své specifické místo a získalo si veliký ohlas u publika.

Znovu na mě představení působilo zcela hypnotickým způsobem. Přesná podoba variujících se pohybů v čase pracujících namísto s určitým tématem s intenzitou trvání vytváří při důsledném pozorování silný prožitek odtržení - odtržení se od vlastní mysli a soustředění se zcela a pouze na samotný pohyb, jehož intenzita je umocněna nejen gradující zvukovou plochou, ale především v čase, ve kterém noish~ probíhá, a které dodává představení sílu a pointu.
Více zde a zde.
 
Reflexí vybraných inscenací jsem se nejen snažil vyzdvihnout pro mě nejpůsobivější představení uplynulé platformy, ale především poukázat na různorodost témat a forem inscenátorů / choreografů v jejich hledání adekvátních výrazových prostředků pro dané téma, které se nebojí posouvání hranic běžně vnímaných v kontextu tanečního divadla a experimentu, který jsou však schopni naplnit smysluplným obsahem. Zároveň jsou vybrané reflexe lakmusovým prostředkem různorodých prostředí, v nichž vzniká současná podoba polského tance. Na jedné platformě, na jedné scéně se tak vyskytuje Bytomski Teatr Tańca i Ruchu ROZBARK, zavedené divadlo s vlastním prostorem, vlastním souborem a kontinuální dramaturgií odvíjející se s lokálního prostředí. Pak je tu Ballet Koparyczny, inscenace vytvořená nezávislými tvůrci, ale pod produkcí oficiální, velké instituce krakovské Cricoteky. Maria Zimpel jakožto nezávislý tvůrce inscenace noish~ fungující na základě rezidencí a dílčích koprodukcí a zcela specifická pozice Aurory Lubos a jejího představení / performance Wytajcie. Aurora Lubos sama o sobě říká, že je spíše farmářkou. Je osobou, která se divadlem neživý a své představení vytváří zásadně na základě niterných popudů, které ji nutí se k nim scénicky vyjádřit.
Polská taneční platforma 2017 přinesla spoustu rozlišných pohledů na pestrou divadelní scénu neustále bojující o svou existenci, ale nutno říci, že je tento existenční boj plný intenzivních scénických tvarů a nadějných tvůrců, kteří mají co říct a říkají to se zcela jedinečnou uměleckou kvalitou a profesionalitou.