Report: Generation After Showcase Festival Varšava, den 1

Generation After je divadelní showcasový festival zaměřený na mladé talenty a na to nejlepší, co vzniklo v uplynulých měsících na nezávislých scénách ve Varšavě. Showcase pořádá Nowy Teatr, jedno z nejprogresivnějších divadel v Polsku spojené s osobností výrazného světového režiséra Krzystofa Warlikowského. Festival kurátoruje ředitelka Nowého Teatru Karolina Ochab a hlavní dramaturg Piotr Gruszczyński. 

Den 1.
První oficiální den festivalu. Hlavní částí showcase festivalu jsou inscenace, které vznikly v rámci rezidencí projektovaných Nowým Teatrem a TR Warszawa. Snaží se neuzavírat kulturu do sebe, dávat příležitosti těm stejným lidem znovu a dokola, ale naopak usilují o otevřenost a dávají příležitost mladým tvůrcům, jejichž inscenační plány pomáhají financovat. Většinou má tento proces dvě fáze, kdy první část je jakési rozpracování projektu s omezeným rozpočtem a v případě vedení NT a TR Warszawa projekt dále dofinancují a dodají do výsledného tvaru. Generation After je festivalem především pro ně, kdy prezentují svou práci dramaturgům a festivalům z celého světa. Při akreditacích se setkávají lidé z pařížského Théâtre de l'Odéon, divadelního festivalu v Avignonu, národního divadla v Reykjavíku, divadel z Kanady, USA, Turecka, Španělska a dalších. Lze z toho vyčíst nejen veliký zájem, jaký polské divadlo vzbuzuje ve světové divadelní kultuře, ale rovněž kontinuální snahu polské strany vyvážet divadlo do zahraničí.
 
 
Prvním představením je divadelní debut Ewelina Płacze polské režisérky Anny Karasińské, která se do té doby věnovala především hranému filmu a dokumentu. Skze minimální počet scénický prostředků, na holé scéně, jen s jedním mikrofonem vytváří kompaktní pohled na pozici herce. Ewelina Płacze je anabáze hereckého řemesla a hledání vlastní identity - anabází extrémně vtipnou, ale zároveň plnou důležitých myšlenek o člověku 21. století, který se poslední dobou snaží čím dál častěji být někým jiným, jen aby nemusel být sám sebou. 
Rámcově se náplň odehrává skrze čtyři herce, kteří hrají postavu, která se má stát některou z osobností TR Warszawa. Na trojlinii reálná osoba - dramatická postava - reálná postava/dramatická postava se krystalizuje velmi chytře napsaný text, který je na jedné straně nedotknutelně groteskní, ale na straně druhé v sobě nese mrazivý podtext rozpadu osobnosti a tlaku společnosti na to, abychom popřeli sami sebe a stali se po vzoru slavných osobností raději někým jiným - někým neunikátním - ztratili se v davu.
http://trwarszawa.pl/spektakle/ewelina-placze/
 
Zvláštní, těžko uchopitelnou zkušeností bylo taneční představení Offering What We Don’t Have To Those Who Don’t Wan It polské choreografky a tanečnice Anny Nowak vycházející z jejího výzkumu lásky jako řadě otázek na téma kolektivních a idividuálních tužeb. Anna Nowak vytváří inscenaci o lásky, ale vyhýbá se jakýmkoliv emocím. Tři tanečnice mají stále nečitelný, jednolitý výraz, choreografie není harmonická, ale zcela naopak - má zvláštní, narušený rytmus, někdo je stále pozadu a v momentech a když už se setkají, zcela se minou. Láska bez emocí, intimita bez emocí, sex bez emocí. Anna Nowak využívá absenci citu, aby mohla rozkrýt tato témata z obecného hlediska, nezúčastněně, scénicky. 
Z představení lze těžko vyčíst k čemu došla - což nemyslím jako výtku, ale jako fakt, že scénická podoba je k prezentaci podobného přístupu sice vhodná, ale je velmi těžké ji zpětně reflektovat - ale rozhozně stojí za to se v myšlenkách tímto směrem alespoň na chvíli individuálně vydat. Jen na chvíli. Bez emocí.
http://teatrstudio.pl/spektakle/437,offering-what-we-dont-have-to-those-who-dont-want-it-sts/
 
Den 2.
Generation After je název, který se snaží pojmenovat a obsáhnout do sebe mladé tvůrce, kteří vyrostli a začali tvořit po pádu komunismu, ve svobodném světě. Kteří už nejsou tak těsně spjati s kontextem tvorby Krystiana Lupy, Tadeusze Kantora, Jerzy Grotowského a dalších ikonických tvůrců. Je to nastupující generace, která musí - a bude muset čelit novým problémům, novým společensko-politickým otázkám a hledat k nim přístup. Současná situace v Polsku v sobě nese spoustu rozporů a je patrný určitý strach prostupující kulturní společností. Je to zvláštní čas plný nenadálých, rychlých a často velmi kritických změn. V úvodním pátečním panelu proběhla diskuze s mladými tvůrci, s onou ‘generací po’ (M. Borczuch, M. Górnická, A. Karasińská, A. Smolar), ve které se pojem Generation After proměnil do jakési Generation Before - ‘generací před’ - před změnami, které dost možná ovlivní další vývoj. Jakoby mělo jít o generaci, která si zažije další změnu, která měla možnost tvořit svobodně - situace v Polsku je stále velmi příznivá - ale která by měla být připravena na to, že se vše může velmi rychle a razantně změnit. Z diskuze bylo zřejmé toto uvědomění a zároveň pocit odpovědnosti k tématům vnášeným do divadla. Ta berou všichni tvůrci s odpovídající vážností zaručující pokračování pokračování v trendu divadla snažícího se o dialog se společností, odpovídat na její otázky a nenechat divadlu pouze jeho ‘zábavnou stránku’, ale naopak se neustále snažit vnášet do diskurzu to důležité, to co se právě děje - rozšiřovat hranice vlastního uvědomění a nenechat si vzít získanou svobodu.
 
 
This Is Musical je sólové představení choreografa a performera Karola Tymińského pohybující se na hranici mezi tanečním, fyzickým divadlem a performance art. Karol Tymińský manifestuje své tělo a vytváří z něho osobní muzikál. Pomocí mikrofonů a smyček vytváří hudební kompozici, která se postupně proměňuje do intenzivní, hlasité, mnohovrstevnaté skladby. Ta je na jedné straně nesmírně půvabná, ukazující, jaké zvuky vydává naše tělo, předvádí bohatost zvukových ploch vytvářené právě a jen tělem - na druhé straně předvádí Tymińský své tělo v jeho úzkostlivém stavu, v jakémsi bodě znásilnění. Muzikál se razantně mění v přibližně v půlce, kdy se představení proměňuje do něčeho, co bychom právě mohli nazvat performance art. Celý výjev připomíná jízdu na metamfetaminu. Hudba těla se proměňuje do animální technoparty vrcholící v masivní šílenství, samotu a touhu po doteku - kontaktu - potěšení. Ve chvíli kdy Karol Tymiňský odchází ze scény, objevuje se na plátně společně s partnerem, jehož tvar je postprodukčně vymazán a nahrazen jakousi psychedelickou duhou. Společně pak zcela nezakrytě mají homosexuální styk, ve kterém se reflektuje potěšení s maximálním vysílením, prázdnotou a zoufalstvím.
Přestože This Is Musical často tančí na tenkém laně nataženém mezi ‘sdělováním’ a takřka prázdným ‘ukazováním’ je jeho queer angažovanost a konceptuálnost plná důležitých a velmi dobře scénicky předvedených významů nutících diváka ohmatat si své horizonty vnímání.
entrumwruchu.pl/this-is-a-musical-2/
pURe působí jako odlehčení. Ramona Nagabczyńská se podobně jako Karol Tymińský zabírá tělem, jeho konstitucí, materiálností, prezéntností a vytváří z něho hlavní téma svého představení. Ale tam, kde Tymińský jde do krajností těla fyzických i emočních, zaměřuje se Ramona Nagabczyńská na jeho přirozenost. Využívá princip ‘Ur’ Tadeusze Kanotra k ohledání svobodného projevu svého těla. Její pohyb je těžko popsatelný. Je plný kontradikcí a je cítít jak tělesný impulz je pořád v napětí a pohybuje se z jedné části těla do druhé jako elektrický výboj. Oproštuje se od manifestování tématu a nechávho čistě ostentativně vplývat do diváků - bez hudby a světelných efektů.
V druhé části představení sotjí nahá zády k divákům stále na jednom místě a nechává onen elektrický impulz tepat čistě v ní. Její pohyb je minimální, ale přesto vidím ono napětí pulzující v jejím těle, které rozechvívá do hudební variace Vivaldiho skladby Čtvero ročních období v novodobém přepracování Maxe Richtra.
Efekt je unikátní ve své čistotě a úplnosti. pURe je představením, na nějž bych se byl schopný dívat stále znovu a dokola, je inspirací pro vlastní, vnitřní dialog do něhož vnáší unikátní pohled nad tím, co je naše tělo - čím může být.
centrumwruchu.pl/pure-2/
 
Apokalypsa režiséra Michała Borczucha se odlišuje od předešlých, menších představení. Je to velkoformátová inscenace v produkci Nowého Teatru, která si již objela řadu zemí a získala cenu Grand Prix na fesivalu Božská Komedie v Krakovu. Apokalypsa se lehce nese v odkazu a stylu práce Krzystofa Warlikowského skrze svou mohutnou intertextualitu a intelektuálnost. Divácká zkušenost se zcela razantně mění podle úrovně seznámení s určitými historickými událostmi a společensko-kulturním kontextem. Je to patrné především z toho, že Apokalypsa je unikátní inscenací, která nutí diváka být vnímána především rozumově, intelektem. Smysly tu nestačí - je nutné celé dvě hodiny trvání představení přemýšlet společně s ní. Je nutné si neustále zobecňovat jednotlivé situace a metafory do současné reality. Abstrahovat z konkrétních situací a dovytvářet si obecný pohled. Na příběhu života a smrti Piera Paola Pasoliniho a Oriany Fellaci je předváděna naše současná, osobní apokalypsa. Apokalypsa jako stav zániku stabilního světa a řádu, jeho ikon a hrdinů, jako stav, kdy nevíme co dělat, kdy se všechno vyjevuje jinak, než bylo zamýšleno. Svět, na němž jsme pracovali a snažili se ho dotvořit do podoby, která by nám vyhovovalo, najednou nefunguje, je jiný. Znovu se ukazuje naše nedokonalost řešit současné problémy - ať už jde o ‘uprchlickou krizi’, schopnost solidarity a vzájemné pomoci, naše vlastní životy a upevnění a zhmotnění hodnot, o které jsme usilovali.
www.nowyteatr.org/en/event/Apokalipsa