Generation After je divadelní showcasový festival zaměřený na mladé talenty a na to nejlepší, co vzniklo v uplynulých měsících na nezávislých scénách ve Varšavě. Showcase pořádá Nowy Teatr, jedno z nejprogresivnějších divadel v Polsku spojené s osobností výrazného světového režiséra Krzystofa Warlikowského. Festival kurátoruje ředitelka Nowého Teatru Karolina Ochab a hlavní dramaturg Piotr Gruszczyński.
Varšava je zvláštně nevlídná. Silné poryvy větru spojené s deštěm. Atmosféra města je protkaná zvuky samoty, které se stejně jako nárazové poryvy větru vynořují náhodně z hladiny hluku. Město se rozeznívá a rezonuje. Někde z ohniska těch zvuků a pocitů vystupuje první představení Holzwege režisérky Katarzyny Kalwat. Holzwege je zároveň názvem jedné z nejznámější skladby polského avantgardního skladatele Tomasze Sikorského, které se stal hlavním námětěm, postavou, tématem a principem inscenace. Jde tu o mnohovrstevnaté pásmo, které na jedné straně ohledává život Tomasze Sikorského, příčina a povaha jeho smrti, jeho komplikovaná osobnost spojující v sobě až děsivým způsobem šílenství, duševní úzkost, egoismus, agresivitu, ale především neskutečný hudební talent a unikátní vnímání hudby jako takové. Odehrává se před námi divadelní vyšetřování, v jehož centru stojí Tomasz Sikorski. Zprvu jen jako dramatická postava ztvárněná Tomaszem Tyndykem, která do něj ale postupně prostupuje skrze ohledávané hraniční osobností výkyvy Sikorského. Celou inscenaci prostupují různé scénické formy konfrontované s dokumentárními principy a především s přítomností Zygmunta Krauze, známého skldatele a blízkého přítele Sikorského. Ocitáme ve změti metod, které se neustále dekonstruují, jako by tvůrcům došlo, že nemohou nikdy dosáhnout pravdy, oscilují mezi řádem a chaosem - mezi pevnými body jeho života, jeho dopisy, konkrétními vzpomínkami - notovým zápisem tvořícím řád jeho skladeb a choasem vládnoucím jeho osobnosti. Nakonec se jako nejpravdivější důkaz o všech aspektech jeho života a smrti ukáže právě jeho hudba. Zygmunt Krauze přistupuje ke křídlu a mistrným způsobem nechává zaznít Holzwege, skladbu, o které si později uvědomuji, že určovala celý rytmus inscenace a postupně se v divákovi samovolně vytvářela. Sikorského tvorbu velice ovlivnila ozvěna jako princip tvorby, ono doznívání a význam, který přichází až s časem, v němž zvuk trvá. Ozvěna se stala zároveň i nejsilnějším bodem inscenace, když se při jakémkoliv ohlédnutí se ke zhlédnutým scénám ve mně automaticky rozezněla Sikorského skladba Holzwege a postupně doznívala.