Report: Generation After Showcase Festival Varšava, den 2

Sobota 25. února
Poslední den festivalu začíná Paweł Sakowicz. Jeho performance TOTAL stojí někde mezi přednáškou zaměřenou na konceptuální virtuozity a tanečním vystoupením - demonstrací předkládaných myšlenek. Jedná se o poutavou formu, jak předložit a předvést estetický koncept svěží pro svůj úhel pohledu a zaměření. Sakowicz například pojmenovává svůj termín eko-virtuozita, který se snaží vystihnout bod, v němž je minimálním pohybem dosažena maximální účinnost. Krátký choreografický-energický výstup postupně zpomaluje až na hranici, kdy působí stále svou estetičností, ale zároveň už je fyzicky méně a méně náročný. Dále se věnuje divákovi a jeho nutnosti pro vznik virtuozity - jen tam, kde se setká touha diváka vidět tanečníka a tanečníkova touha tančit pro diváka, může vzniknout virtuozita.
TOTAL skrze své vytyčené spekulace na téma virtuozity zkoumá, kam až umění může zajít, myšlenkově i pohybově ohledává naše vnímání tance. https://pawelsakowicz.com/works/total/
 
 
Jedním z highlightů celého showcasu je pro mě zcela určitě představení noish~ v provedení Marie Zimpel a jejího hudebního partnera Bryana Eubankse. Maria Zimpel využívá podobných principů svérázného tance jako Ramona Nagabczyńská ve svém představení pURe. Kombinuje sérii minimalistických pohybů, které zprvu působí velmi náhodně a improvizovaně, ale postupem času se mění do krystalicky čisté, detailně propracované choreografie, kdy se žádný pohyb neopakuje vícekrát, ale vždy přichází v jiné variaci. Zatímco si Maria Zimpel uchovává stále stejnou dynamiku a úchvatné tempo, vynořuje se postupně hudební plocha Bryana Eubankse z takřka slyšitelné hlasitosti do stále vyšší intenzity a rozlohy. Noish~ je jejich neustálým dialogem, ve kterém roste napětí čím dál silnější, o co hlouběji jsou schopni oba performeři jít v ohledávání pohybu-zvuku - nebo spíš - hudební složka je stále intenzivnější ve vztahu k času, v němž Maria Zimpel pokračuje ve svém tanci. Neuvěřitelné tempo, které nemá jediného zadrhnutí, zpomalení nebo alespoň náznak jakéhokoliv polevení či retardace, vytváří výsledná kompozice pocit transu, kdy se hudba vtěluje do tanečnice, prostupuje do všech konečků jejího těla a zanechává ve mně neuchopitelný pocit absolutního vytržení.

http://www.polskaplatformatanca.pl/en/2017/selected-works/maria-zimpel-noish-commotion-in-moderation-
 
Další představení ve zkušebně Nowého Teatru má zcela odlišný charakter. One Gesture často skloňovaného mladého režiséra Wojteka Ziemilského ohledává hranice jazyka zcela jiného, než hranice těla. Věnuje se ve svém představení hluchým lidem a znakové řeči, možností komunikace a skrze 4 osobní příběhy hluchých lidí přibližuje jejich svět. One Gesture je jemným a delikátním představením, které nechce stát pouze v rámcích dokumentárního divadla a předvádění světa hluchých lidí, jakoby mělo jít o nějaké panoptikum. Naopak se vnořuje do světa hluchých a vyhledává čistě divadelní scény bourající rozdíl mezi světy slyšících a neslyšících.
http://culture.pl/en/work/one-gesture-dir-wojciech-ziemilski
 
Posledním představením, které jsem měl šanci vidět, byl projekt Micro Theatre iniciovaný Grzegorzem Laszukem. Micro Theatre je koncept večera složený z patnácti minutových her ohraničených pravidly vytyčenými stejně pro všechny zúčastněné: každá hra má stejný budget pro svůj vznik, nesmí mít víc než 16 minut, může být využito pouze omezeného počtu světel, jednoho projektoru, libovolných rekvizit, které se musí vejít do malého příručního zavazadla a jednotlivých her se mohou tvůrčím způsobem zúčastnit maximálně čtyři lidé - ať už jde o herce, dramaturgy, light-designery, apod… Laszuk tak vytváří unikátní platofrmu pro mladé režiséry, které jsou nuceni oprostit se od velkých výrazových prostředků a technického zázemí a hledat kreativitu hlavně v sobě.

První hrou byl Micro Forefather’s Eve režisérky Anny Smolar, která variuje nedávno vzniklou inscenaci Michała Zadary vzniklou v Teatru Polském ve Vratislavy. Zadara poprvé v historii zinscenoval základní text polského divadla a literatury obecně, Dziady (Forefather’s Eve - ang. překlad) Adama Mickiewicze v celé jeho délce. Inscenace má celkem 13, 5 hodin s přestávkami. Anna Smolar si dala za cíl předvést Zadarovo zpracování v patnácti minutách. Vznikl velmi vtipný scénosled po sobě jdoucích scén ztvárněných jedním autorem. Nic víc, nic míň. Micro.
Zcela z jiného úhlu pohledu se formátu chopili Romuald  Kręźel a Monica Duncan. Doprostřed jeviště postavili kufr, ve kterém byl celý budget na tvorbu inscenace v 1zł mincích. Skrze kameru a projektor rozvíjí groteskní, absurdní příběh o tom, co tedy vlastně mají dělat, jestliže si zvolili jako svou jedinou rekvizitu kufr s rozpočtem a o jejich následném zjištění, že vlastně víc dělat nemohou. Micro.
Opět zcela z jiného úhlu pohledu přistupuje k formě již zmiňovaný Wojtek Ziemiliski ve své performance Performance. Wojtek zachází do minimalismu ještě hlouběji, když nechá jednoho performera vypustit do prostoru zvláštní balonek, tvar, objekt zpola naplněný heliem, aby jen tak lehce levitoval nad podlahou. Nechává onu neurčitou věc putovat prostorem podle její přirozenosti, narážet do zdí. Zvláštním způsobem mění směr, občas se vznese, když je poblíž reflektorů. Přestože se nic nestane, má celá performance neskonale pozitivní účinek. Přistihl jsem se, že na patnáct minut nemusím vůbec přemýšlet. Performance nevedla k žádné interpretaci. Jen jsem němě a s čistou hlavou pozoroval pohybující se objekt a nutno říct, že nejen mě to působilo nesmírné potěšení.
Poslední představení bylo v režii již rovněž zmiňované Anny Karasińské (Ewelína pláče). I ona využívá performance jako výrazový prvek. Během vystoupení se vyrovnává se svou panickou úzkostí stát na jevišti - snaží se tento strach překonat tím, že si staví před diváky a nechává si přehrávat svůj reprodukovaný monolog o pocitech, které prožívá. Divák má možnost dostat se do myšlení Karasińské, do jejího strachu a sledovat jeho dílčí projevy v letmých výrazech, pohybech a chvění jejího těla.

Generation After Showcase Festival ukázal během několika svých představení, jak silná je nastupující generace mladých tvůrců, o kterých jsem si jist, že se ještě výrazně zapíší do nové historie divadla. Každý z nich má jiný přístup k divadlu, ohledává jiná témata, ale jejich nesporně společným zájmem je pokračovat v intenzitě, v jaké bylo až dosud spojené polské divadlo s aktuální společensko-politickou situací, nenechat polskou společnost v klidu a skrze scénické prostředky pojmenovávat současný stav společnosti, kultury, člověka žijící v tomto světa, jeho chyby a hranice.