Jak se žije v Číně: Psa vám zabijí na počkání!

Tereza Pavelková je skutečný dobrodruh. Vystudovaná logopedka se v rámci grantového programu AIESEC rozhodla strávit rok svého života tím, že bude učit ve dvanáctimilionovém městě Guangzhou čínské děti angličtinu. Sbalila krosnu a plná ideálů vyrazila do Čínské lidové republiky. Jak tahle pouť dopadla, a ztratila se v překladu?

Co tě poprvé napadlo, když sis vybalila věci a měla čas si uvědomit, že jsi konečně v Číně?

Proboha, co tady dělám! (smích) Nikdo neuměl anglicky, domlouvala jsem se rukama, nohama. Bylo mi strašné vedro, štípali mě komáři a po zemi sem tam proběhl šváb nebo krysa. Místo záchodu byla v koupelně díra v zemi a nad tím sprcha. Marně jsem hledala ledničku nebo pračku. Myslela jsem na to, že jsem se asi fakt zbláznila – vydat se sama do Číny.

O Číně koluje spousta předsudků, třeba že tam baští psy ostošest. Jak to tedy je?

Psi se tam normálně nejedí. Pro někoho je to prostě maso jako každé jiné a někdo už psa neměl několik let. To ale neznamená, že by Číňani byli schopní zabít voříška potulujícího se ulicí anebo svého domácího mazlíčka, to opravdu ne. Na psí maso se prý chovají speciální odrůdy. Na trzích jsem tam občas zahlédla, jak je porcují vyuzené a stažené z kůže. Nebyl to hezký pohled. Stejně tak se dobře nedívalo na krásné želvičky, které než někomu prodali, nechali zaživa uvařit v parním hrnci. Člověk si ale časem zvykne na cokoliv.

LÁSKA NA PRVNÍ POHLED

Bydlela jsi s mladými Číňankami – jak moc se liší jejich život od našeho? Jak tráví volný čas?

Měla jsem ze začátku pocit, že tyhle mladé holky neznají, co je to zábava, nemají pořádný cíl nebo sen. Později jsem ale pochopila, že ani nemají prostor to zjistit. Po práci se najedly, začaly vyšívat, malovat, koukat na čínské telenovely nebo probírat, co se událo v práci. Jednou měsíčně, když dostaly výplatu, poslaly půlku rodičům na venkov a s druhou půlkou vyrazily na nákupy. Tohle byly holky z vesnic, které do Guangzhou přijely za prací, takže pořád ctily tradice.

A řešily jste třeba kluky?

Jo, to bylo hodně zajímavé. Prvního přítele, se kterým chodí, si vezmou. Ještě pořád je občas seznamují rodiče anebo se využívají seznamky na internetu.

KUŘE BĚHÁ PO DVOŘE

Čínská kuchyně je vyhlášená, mě by ale zajímalo, jaký byl tvůj nejotřesnější gastronomický zážitek?

Musím přiznat, že se ze mě za ten rok stal tak trochu „vegetarián“. Když si člověk dá maso, tak opravdu kolikrát netuší a ani nechce tušit, co jí. Třeba i to kuře tam chutná jinak a navíc je v jídle nasekané tak, jak zrovna běželo po dvoře - s peřím, zobákem, kostmi… musí se to v puse ocucat a pak někam vyplivnout, nejčastěji pod stůl.
Když jsem byla pozvaná oslavit čínský nový rok s rodinou své šéfové, tak mi na talíř naložili čerstvé rybí oči, že to prý je zdravé. Taky všemožné vnitřnosti, připravené na různé způsoby. Já fakt měla hlad, takže jsem na to jen zoufale koukala a nenápadně to schovávala pod kupy rýže a připadala si jak kdysi ve školní jídelně na základce.

ZVERIMEX MÍSTO SUPERMARKETU

Když srovnáš české obchody a supermarkety s těmi čínskými, najdeš velké rozdíly?

Nakupovat v místním supermarketu je zážitek. Tolik jídla a všelijakých dobrot, pochutin, kdy člověk kolikrát nevěděl, co to vůbec je, jsem pohromadě ještě neviděla. Mají tam nekonečně mnoho regálů, kolikrát mi to přišlo, že to je snad i barevně sladěné. V každém supermarketu koupíte vše čerstvé a taky kolikrát i živé. Slepici vám v sedm ráno zabijou na počkání. Ryb tam mají jak v akváriu. Jediné, co tam neseženete, jsou sýry; mléčných výrobků je tam taky málo, bílé víno vůbec a slané pečivo taky ne.

V Česku teď zažívají boom všelijaká asijská bistra a fast foody; když porovnáš kvalitu a autenticitu „české“ Asie a té čínské, jsou ty rozdíly velké?

Co jsem zpátky, snažím se občas v těchto „českých“ asijských bistrech dávat si jídlo a porovnávat. A popravdě se mi ještě nepodařilo najít něco, co by mi jídlo, které jsem jedla v Číně, připomínalo. Chuť je jiná a i forma přípravy, na kterou jsem byla zvyklá, se nedá moc srovnávat.

Vrátíš se tam?

V srpnu balím batoh! Uvidíme, na jak dlouho ... (smích)