Na vlastní kůži: Jak se jí ve Vietnamu?

Na pravé Phở Bò až do Hanoje!
 
Socialistická republika Vietnam má za sebou bolestivou historii. Při procházce nemastnou neslanou Hanojí proto narazíte na architektonický chaos, který se táhne jako tenká červená nit celým městem. Kvůli válce v Indočíně byla metropole z velké části vybombardována a historické centrum vybudované francouzskou koloniální vládou byste dnes již hledali marně.
 
Do Vietnamu se totiž nejezdí za památkami, ale za přírodou a hlavně jídlem.
 
Vyrazte do ulic!
 
Při návštěvě Vietnamu jsme se přes couchsurfing seznámili s jedním mladým Vietnamcem. Anglicky uměl dohromady tři a půl věty; za to, že u sebe nechal zadarmo přespávat cizince, se na oplátku učil angličtinu. Měl totiž donkichotský plán – dojít za dva roky do Afriky a zpátky. Pěšky! Jmenoval se Gong a za pár dní nás protáhl Hanojí křížem krážem.
 
Kulatý stůl je základ
 
Vietnamci příliš nedůvěřují státnímu systému, proto spolu drží rodiny i sousedé pohromadě. Žijí v přesvědčení, že co si sami nezařídí, to nemají. Jejich soudružnost se nejvíc projevuje u jídla; během obědů a večeří se setkávají u jednoho (kulatého) stolu celé rodiny a klábosí spolu až do noci.
 
Posedávají na malých umělohmotných židličkách, popíjejí hořký čaj, kouří tabák a hlasitě se překřikují. Jídlo servírují na společných talířích, každý si hůlkami nabere podle chuti. Pivo popíjejí pouze chlapi. Asi si dovedete představit, jaké pozdvižení musela způsobit kamarádka, která do sebe za večer obrátila pět piv a jistou chůzí odešla spát.
 
Jak nejlépe začít den?
 
Snídaně může být pro mnoho turistů (ne)hezkým zážitkem. Záleží, jak ji pojmete. Civilizovanější části města i celého Vietnamu nabízejí díky francouzské minulosti desítky druhů (povětšinou) sladkého pečiva a baget, stejně jako palačinky nebo omelety. Daleko autentičtější zážitek ale získáte, když vyrazíte do zapadlých uliček, kam bílá tvář jen tak nevkročí. Nad ošuntělými bistry, která připomínají žebrácká doupata, se vznáší nevábný zápach, v němž se mísí prach, benzin, spálené maso a hovězí vývar. Když nám Gong s úsměvem na tváři oznámil, že si k snídani dáme krev, kterou nebudeme pít, ale jíst, bral jsem jeho poznámku jako šum v anglické komunikaci.
 
O deset minut později přede mnou přistály závitky plněné sraženou krví; nasucho jsem polkl, zobnul si chilli a pustil se do snídaně.
 
Gong si mezitím oloupal kachní vejce, které bylo uvařené i se zárodkem. S díky jsem odmítl. Miluju sice vůni napalmu takhle po ránu, ale při pohledu na vařené kachní embryo se mi pořád podlamují kolena.
 
U žádného jídla nesmí chybět chilli. Vietnamci ho do sebe sypou, jako by šlo o křížaly; důvod je jednoduchý – podporuje trávení a hlavně dezinfikuje. Což v případě návštěvy pouličních bister oceníte dvojnásob.
 
Na ex!
 
Na Vietnamcích je sympatická jejich záliba v pivu. Čechům jsou podobní ve dvou věcech – pořád čučí na fotbal a srkají u toho lahváče (Saigon, Hanoi Beer, Bia Ha Noi, importované Tiger Beer). Při vyslovení jmen jako Karel Poborský, Honza Nedvěd nebo Petr Čech na vás koukají s posvátnou úctou, jako byste snad byli jejich příbuzní. Čas od času proto narazíte na místa, kde se můžete podívat na zápasy anglické Premier League a ochutnat točené pivo, které vám ručně napumpují do sklenice. Když pak do sebe obrátíte během hodiny tři čtyři kousky (není tak silné), je jasné, že si o vás zítra bude vyprávět celá ulice.
 
 
K pivu se hodně jedí nejrůznější semínka. Když se chcete plácnout přes kapsu, můžete si dát chlazené masové závitky s česnekem a chilli, balené v banánových listech (jeden vyjde cca na 10 Kč). Pálí z toho pěkně pusa, tak se připravte, že jeden závitek = jedno pivo.       
 
Jestli nechcete mít místo mozku z piva kostku, vyzkoušejte vietnamský čaj (někdy mívá až halucinogenní účinky) a hlavně delikátní kávu, kterou servírují ve speciální konvičce, z níž se kafe překapává přímo do šálku. Je to sice blbost, ale člověka to potěší. Chuť je velmi výrazná a po pár šálcích si na ní vypěstujete závislost. A když si k tomu dáte pár kostek ledu, tak vás v parném Vietnamu nic neosvěží víc!
 
S pálenkami ve Vietnamu moc nepochodíte. V některých obchodech narazíte na nejrůznější šnapsy, ve kterých plavou chobotnice nebo jiná havěť, ale i zdejší je mají spíš na parádu než na popíjení při vlahých večerech.
 
Experimentujte! Ale jen na vlastní nebezpečí
 
Vietnamská kuchyně je na rozdíl od čínské chuťově nudnější a míň nápaditá. V podstatě jde o nekonečné variace na závitky, zeleninu, maso, vajíčka, ryby a mořské potvory, o nějakém výraznějším koření nemůže být ani řeč. A samozřejmě nesmí chybět perla všech perel – Phở Bò. Vietnamci si ji doma příliš nevaří, zas taková rychlovka to totiž není a hlavně je k dostání doslova na každém rohu.
 
 
Nebojte se vyzkoušet sebezapadlejší bistro! Jde o rodinné podniky, kde dole je hospoda a o patro výš spí celá rodina i s babičkou. Obyčejní Vietnamci jsou velmi družní, a přestože toho anglicky moc nenapovídají, rukama a nohama se vždycky nějak domluvíte. Jen se nenechte vykolejit místy až tristní hygienou. Občas vám kolem nohy proběhne krysa a zmizí v kuchyni, jindy zabije majitelka švába přímo na stole vedle vašeho jídla.
 
Extrém byl jeden podnik v Hanoji kousek od hlavní třídy, kam nás zatáhl vždy usměvavý Gong. Na záchod se šlo přes miniaturní kuchyň a toaletní mísa byla hned vedle sporáku, odděloval ji pouze béžový závěs. Člověk si tak mohl aspoň ulevit a rovnou si zamíchat jídlo (ne nutně v tomhle pořadí).
 
Byla to síla, ale bylo to fajn. Na všem se totiž musí hledat pozitiva. A o Vietnamu to platí dvojnásob!