Here Today...

Je sice po Vánocích, ale spousta z nás (mě nevyjímaje!) má ještě možná v obýváku stromek a mezi pracovním shonem tak může nostalgicky vzpomínat na předvánoční šílenství.

Letos jsem tou dobou byla v Londýně. Rozhodnutí vyrazit sem a vrátit se až den před Štědrým dnem bylo spontánní, jednak z touhy podívat se do města, kde jsem dva roky žila, a jednak proto, že jsem fakt už potřebovala změnu.

Jakmile jsem však první den svého pobytu vyrazila do ulic, začalo silně pršet a já zjistila, že jsem se oblékla naprosto nevhodně. Jediným útočištěm se mi stala výstavní hala staré továrny (Old Sorting Office) na New Oxford Street , před jejímž exteriérem jsem kdysi natáčela záběr pro svůj studentský film. Tehdy zde měl výstavu graffiti Mr. Brainwash, kterého nemusím představovat. O výstavě, která zde probíhala právě teď, jsem ale netušila vůbec nic.

Popravdě - už sám název napsaný na velké tabuli, připevněný nedbale na dřevěné stěně - Here Today… Gone Tomorrow? zněl dost divně…

Venku mě ale čekal jen déšť a klaksony míjejících aut, tak jsem se rozhodla vejít dovnitř.

Hned za dveřmi mě udeřil obvyklý chlad sklepních prostorů. Výstavy jsou tu skoro vždycky zadarmo, za to se tu ale nikdy netopí. Zima tady byla pořádná. V létě jsem to vítala, nyní jsem byla ráda, že tady alespoň neprší. Před vchodem stála starší žena prodávající vařící latté, slibující teplotní šok, takže jsem radši pokračovala dál, do vnitřku budovy. Prošla jsem přední místností s barevnými obrazy a vešla do gigantických prostor staré továrny.

První, čeho jsem si všimla, byl kolotoč, visící ze stropu. Na něm se otáčely bledé trosky lidí, které věštily konec. Zima jako by v té chvíli ještě přitvrdila a já radši přešla do druhé místnosti. Tam, v přítmí, se groteskně kymácely parodické sochy tučňáků a z dálky se ozývalo slabé dunění. Chtě nechtě jste za ním museli jít. Zvuk sílil a vedl mě do úzké chodby, kde byla úplná tma. Chodba pokračovala bůh ví kam. Jak síla zvuku narůstala, sebrala jsem zbytek odvahy a vyrazila do úzkých útrob továrny. Dunění už teď křičelo a jakmile jsem prošla chodbou, ocitla jsem se v malé, ultrafialově osvícené místnosti. Všude na stěnách byly větve něčeho, co připomínalo nejasně strom života a uprostřed se vyjímalo obrovské srdce, ze kterého dunění vycházelo - až teď mi došlo, že je to vlastně jeho bušení. Nevím proč, ale vnášelo do výstavy uprostřed vší té zkázy jakousi naději. Ještě pořád jsem netušila jakým směrem se vlastně výstava ubírá, ale náznaky tu už byly…

Ze ‘Srdeční místnosti’ jsem teď zamířila do chodby, kde na mě z přepravních krabic tázavě a nejistě vykukovali oblečení orangutani, jako by si vůbec nebyli jistí, kam je vezou. V hlavě se mi vybavily radostné vzpomínky na ZOO a nyní mi už tak lákavá nepřipadala. Naproti mě hned vítala místnost, celá pokrytá koberci, plná pelikánů, kteří unikli z krabic a teď si užívali nově nabytou volnost. Přála jsem jim to.

A pak jsem se zarazila, to když se na stěnách objevily dva šokující obrazy – moderně oblečená dívka, imitující Lady Gaga. Místo obličeje měla ale opičí tvář a přes rameno ji na háku ladně visela jakási zdechlina zvířete svlečeného z kůže. Druhý obraz nebyl o nic povzbudivější, tentokrát však dívka měla hlavu šelmy, hrdě vztyčenou, zdechlina-maso jí ležela u nohou a dívka na ní jednou nohou v semišových kozačkách ladně pózovala.

Už to tu bylo zas. Ten plíživý strach a nejistota konce…

Pospíchala jsem z místnosti pryč, rychle přeběhla dřevěný most vystavěný napříč továrnou a zbrkle se zastavila. Cedule ‘výstava pokračuje tudy’ mě totiž poháněla do chodby, která sestupovala do podzemí, do tmavých garáží, kam se mi popravdě, vůbec nechtělo.

Potom mi pohled padl na první fotografii na stěně. ODEJDETE ZÍTRA?Zněl název a mně se začala potvrzovat má domněnka, o čem že výstava vůbec je. Ve zkratce tam stálo, že díky vztahu lidí k přírodě, chemikáliím atd. nastanou v budoucnosti silné změny, které vyvrcholí nebývalými povodněmi, značícími konec. Nebude žádný Noe, který by nás zachránil, a můžeme si za to sami. Popravdě, polynézský ostrov Tuvalu bude první, který naprosto zmizí z mapy světa. Kdo bude další?Zněla výhružná otázka. Jako paralyzovaná jsem začala sestupovat do podzemí. Nápisů s kontinenty a zeměmi přibývalo. Zastavila mě cedule: Šestá vlna povodní; ze země zmizí Dánsko, Německo, Holandsko a na konec i Polsko. Teď už jsem šla dál, přímo vpřed a pak jsem si uvědomila, že jsem u úplně poslední cedule. Třináctá vlna povodní: už tu nebudete. Londýn zmizí. Tahle budova bude pod vodou.

Zastavila jsem se. Už jsem neměla kam sestupovat. Rozhlédla jsem se kolem. Dál už byly jen garáže a tma. Jako beznaděj. Jako bychom už byli ztraceni…

Najednou jsem ale zaslechla ten výkřik a ve tmě něco zasvítilo. V rohu garáží se rýsovalo pár bílých pláten, kterých jsem si předtím ani nevšimla. Už mi nevadilo, že jsem tady - v tmavých, studených garážích v podzemí sama - když má přijít konec, musela jsem se nutně přesvědčit, kdo tady se mnou ‘pod vodou ‘ ještě bude.

Pomalu jsem došla až k velkým bílým plátnům, které mi vrátily dokonale moji siluetu. Zapózovala jsem z legrace, než mě napadlo - ‘A to je celý?‘ Náhle se však z koutku plátna vynořil malý slon. Ještě neuměl moc chodit, spíš se válel po zemi a pískal, nadšený z kontaktu s přírodou. Jak mile odběhl, přišla rozvážně jeho matka, jemně ke mně sklonila chobot, poté, co majestátně pokračovala v chůzi dál. Potom zmizeli a já zjistila, že přešli na jiné plátno, kde teď dováděli. Musela jsem se usmát. Takže tady nejsem sama…

Nahoru jsem se vrátila s pocitem, že ještě není všechno ztraceno, nikdy, a že to platí pro všechno. Romantická svítící modročerná tabule jako by mi odpověděla: I listen to the ocean and all I hear is you…

Protože vždycky slyšíme a věříme tomu, co chceme…

Má smysl pro to bojovat?

Předposlední místnost napovídala, že má. Byly tam upoutávky na třídění odpadu, sběr papíru a maličkosti, které ve finále znamenají strašně moc. Potom jsem prošla dalšími, tentokrát plastikovými průhlednými dveřmi jakéhosi stanu a najednou mi bylo vážně krásně. Místnost byla vytopená, neustále zaplavovaná uměle vytvořenými vůněmi květin z džungle. Byla tam lavička a za nahraného křiku a zpěvu pralesa zde člověk mohl relaxovat. Opřela jsem hlavu dozadu a zavřela oči. A na chvíli to vypadalo, jako by léto znovu přišlo…

Výstava Here Today… Gone Tomorrow?, která proběhla 25. 11 – 17.12 na New Oxford Street, oslavovala padesáté výročí Ohrožených druhů Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). K vidění zde byla mimo vizuálních nahrávek přírodních hlasů nahraných umělci z celého světa i díla např. George Conda, Andy Warhola, GavinaTurka a mnoha dalších. Zabývala se faktem ohrožení životního prostředí a vyhynutí, kterému dosud čelí mnoho druhů - v  budoucnu člověka nevyjímaje. A je jen na nás, jak se k problému postavíme. Změníme se nebo zmizíme nakonec s nimi?

Za sebe musím říct, že výstava na mě silně zapůsobila. Byla jednou z výstav, které opravdu zaujmou, přestože se zabývají stále dokola omílaným tématem. Popravdě, musíte o nich přemýšlet ještě dlouho poté. A mě napadají absurdní otázky jako - Vážně k tomu dojde? A taky - Co se stane se slony, když budou v garážích pod vodou sami?

Potom se mi vybaví citát – I listen to the ocean and all I hear is you, a já to vím naprosto přesně.

Máme možnost volby - nezůstat hluchými k otázkám existence.

Je jenom na nás, jestli jsme ochotni jim naslouchat.

Více o výstavě zde.