Berlín stokrát jinak

Berlín. A jeho zeď. Místo mnoha filmových lokací, spolu s množstvím univerzit, sportovních událostí, muzeí, parků, památek a módy až po skoro plážové posezení nad pivem u řeky Sprévy. Zastoupení různých národností. Festivaly a kluby pulsují do rána, kultura tu volně dýchá. Místo, které hostí 147 světových ambasád.
 
Za čím vším se tedy do Berlína vlastně vydat?
 
Berlín na první pohled připomíná snad každé velké německé město. Stavební styl okolních budov zprvu příliš nepřekvapí. Co vás ale zaručeně dostane, jsou pozůstatky Berlínské zdi, rozeseté tak nějak po celém okolí, protože jedno od druhého už jaksi ani nelze oddělit. A vám najednou přijde, jako byste se rázem ocitli v roce 1961, atmosféra úzkosti, kterou jste tenkrát tady nezažili, na vás dýchne. Potom je nejlepší vyrazit ke zmíněné řece Sprévě, natáhnout se pohodlně na lehátko u travnatého břehu a od místních stánkařů si koupit pintu piva. A pokračuje se dál. Zlatý hřeb dne obvykle nastává, když se dostanete před moderní budovu O2 World, naproti které se nachází další část Berlínské zdi - tentokrát s populárními graffiti malbami, kde máte možnost vidět tu nejslavnější - polibek Brežněva a Honeckera, známý coby 'soudružský polibek' - anebo - podle samotného autora nákresu Dmitrije Vrubela, pojmenovaný výrokem - 'My God, Help Me to Survive This Deadly Love'. Vy ale najednou nevíte, co sledovat dřív - jestli turisty nebo zmíněné malby, protože tohle se jen tak nevidí. Funguje to asi takhle: vyhlídkový autobus s turisty dorazí každých třicet minut. Všichni se vyhrnou ven a jako první jim do oka padne obří barevná kýčovitá socha medvěda, symbol O2 World. Turisté se k němu nahrnou a fotí si medvěda ze všech stran, když tu se otočí a všimnou si na protější zdi slavného polibku. S pocitem, že tohle je opravdu něco, pospíchají přes rušnou ulici za troubení klaksonů a zlostných výkřiků řidičů k tomuto místu, o kterém většina ani moc netuší, co znamená. Předtím to obrazem postává narozdíl od ostatních maleb dav lidí, často spolu s usměvavým staříkem s barvou německé vlajky na hlavě (fotbal), který je chytá za ruku a pokouší se z nich vyloudit drobné za jednu fotku selfíčka s ním. To mu obvykle nevychází, tak se sakrováním odchází. Každý musí mít fotku před touto malbou, každý. Tak se tu fotí všechny národnosti - Japonci v kimonech, švýcarští hetero mladíci s plným nasazením napodobují polibek, a ani my jsme si to samozřejmě nemohli nechat ujít.
 
Kdo byl v Berlíně a nenavštívil Checkpoint Charlie, jakoby neviděl nic. U tohoto nejznámějšího bývalého hraničního přechodu máte možnost navštívit zdarma výstavu s autentickými fotografiemi lidí, kteří byli zatčeni při pokusu o útěk, ale i obětmi Berlínské zdi, za nějaký ten peníz i obří arénu, která vám poskytne panoramatický pohled na život za oběma částmi zdi. Mrazivá hudba, proslovy státníků i komunistických pohlavárů náhle doslova imitují prostředí oné doby, do které vy najednou vstoupíte. To ale není všechno, pro turisty je tu navíc možnost pózování s vojáky a návštěva kavárny, která se stala populární od natáčení Jamese Bonda.
 
Samozřejmě jsme taky chtěli zajít do slavného Pergamonu, muzea, které leží spolu s ostatními na takzvaném Muzejním ostrově. Dobrá rada pro vás: jakmile budete mít podobný nápad, počítejte s tím, že muzeum se opravuje a dobře sledujte ukazatele cesty, jinak si hrozně zajdete a místo v muzeu skončíte na rušném, ale docela pěkném tržišti, jako my.
 
Vyrazit na Alexanderplatz s hodinami ukazujícími celosvětový čas, do moderních venkovních barů, kde vám umíchají ten nejlepší drink a kde si můžete ve stínu palmy odpočinout, případně se za zvuků nejnovější hudby i občerstvit, je dobrý nápad. Z dálky na vás přitom vykukují zdi prošperkované z jedné strany komunistickými graffiti, ze strany druhé Mesut Ozil na obřím plakátě prokopává za Adidas a fotbal s pokřikem 'dej do toho všechno nebo nic', zeď moderní budovy. Největší rozruch ale asi bohužel v současnosti vyvolává nově otevřený Primark, kde seženete triko i za dvě eura. Jsme tu třetí den a před obchodem je i nadále oplocení, kterým musí dav projít, aby byl jakž takž regulovatelný, policejní auta tu snad nocují, spolu s berlínským rádiem. A já jsem pevně rozhodnutá absolutně nic si v krámě nekoupit, protože jsem věděla o aféře tohoto irského řetězce, jehož produkty jsou šity v hrozných podmínkách. Po přemlouvání ostatních tam přece jen zamířím, abych vyvázla s nečekaným úlovkem džín za 12 a trika za 4 eura a nakonec s širokým úsměvem vyhověla reportérce z místního rádia, která mě nutí pózovat s mým nákupem. Následně jsem seřvaná na ulici zelenou aktivistkou, že se pěkně zajímám o práva lidí. Berlín je prostě nepředvídatelný.
 
Na tomto městě je sympatické hlavně míšení národností, v pohodě se tu domluvíte anglicky. Východní čast Berlína, dříve opomíjená, opravdu stojí za vidění. Objevují se zde 'Ampelmännchen', tzv. semaforoví panáčci, které máte možnost vidět jen na semaforech ve východní části Berlína. Po pádu zdi měly být semafory vyměněny za obyčejné, ale zvedla se vlna protestu a panáčci dnes už jsou nejen na nich, ale i na trikách, pohledech atd. Celkově by se dalo říct, že si žijí vlastním životem.
 
Ale to samozřejmě není všechno. Východní strana je tzv. undergroundem Berlína, oproti načinčané západní straně s množstvím anglických a amerických módních obchodů, luxusních butiků s ultraštíhlými figurínami za výlohou, které tak moc připomínají současný nenormální ideál. Za zvuků terasovitých fontán a breakdancerů spolu s malíři, tu každý předvádí své umění výhradně pro turisty a jejich peněženku. Východní strana je oproti tomu něco tak trochu jako německý Camden. Je tu nespočet starožitnictví, secondhandů a antikvariátů, co ale uchvacuje, jsou neobydlené domy, hojně posprejované graffiti, z kterých se v průběhu času staly studentské kavárny, místa pro eventy, tajné kulturní akce a kluby. Tato místa jsou obvykle oblíbená mladými lidmi a překvapivě i turisty, kteří začínají tušit, že tohle, je ta 'pravá' tvář Berlína. To má samozřejmě za následek, že dříve levné ubytování se zde nyní bohužel pomalu zdvihá.
 
Odpoledne je nejlepší vyrazit se zchladit před žárem letního dne do některého z místních parků. My jsme si vybrali Tiergarten. Cestou jsme minuli pomník za Michaela Jacksona, u kterého bylo stále plno vzkazů od fanoušků spolu se svíčkami a skoro každý se u něj zastavil. Co nás ale překvapilo mnohem víc, byla souhra bubnů, pomalu zesilujících, linoucí se od Braniborské brány. Vzápětí jsme zjistili, že to je organizovaný běh se závodníky běžícími v souhře s divoce plynoucí melodií. V Berlíně se vůbec hodně sportuje, vládne tu zdravý životní styl, nejčastěji je to běh nebo jóga právě v parcích. A tak jsme si při pohledu na namakané sportovce slibovali, jak i my začneme sportovat, než se nám vyskytl fantastický výhled na pohádkově osvětlenou tzv. Biergarten u jezera, kde jsme si tradičně dali pořádnou večeři. Pokud jsme ale měli pocit, že tímhle den končí, tak jsme se pořádně spletli. Večer totiž Německo vyhrálo další zápas na Mistroství světa a oslavy na ulici začaly v plném proudu. Oslavovali jak Němci, tak přistěhovalci a mě osobně dojal malý Japonec, jdoucí z baru s halasným pokřikem - hurá, vyhráváme! My jsme ale nakonec vyrazili do irské hospody, kde jsme spolu s Berlíňany vyslechli místní rockovou skupinu. A tady u chlazeného točeného Guinessu s hustou pěnou, utahaní po celém dni, jsme tleskali do rytmu hudby jako všichni kolem nás a měli jasno v jednom - zažít Berlín opravdu není věcí pár dní, protože je tady toho tolik. Berlín je vážně stokrát jiný, a aby se v něm každý našel, musí se sem ještě jednou vrátit.