Tajné mejdany v londýnském podsvětí

Brick Lane. Dnes snad jedna z nejslavnějších ulic Londýna nacházející se v oblasti East London, kde se odedávna prolínají lidská etnika.
East London byl dříve spojován hlavně s laciným ubytováním a s postavou Jacka Rozparovače. Ale to je minulost. Nyní je tato čtvrt extrémně populární zvláště díky zástupům umělců, galeriím, restauracím, trhu a festivalům, pořádaným zde během roku.
 
Když mi kamarádka DJka Veronika oznámila, že v neděli hraje právě tam, navíc v jednom z nejvíce populárních míst – v klubu 93 Feet East, očekávala jsem něco na způsob turisticky zprofanované pařížské čtvrti St. Michell anebo dnes už zcela zvulgarizované Pigalle.
 
 
Realita byla ale opravdu jiná.
 
Abych se přiznala, vždycky mě osobně přitahovaly filmy typu Trainspotting (tím nemyslím, že bych tíhla k drogám), jenom ten nádech podsvětí mě jaksi svým neklidným způsobem uklidňoval.
 
Kdo chce takovou atmosféru zažít, pro toho není lepší místo než Brick Lane.
 
Vyrazily jsme ráno. První, co jsem už z dálky viděla, byl trh pořádaný zde prý každou neděli. Od  nábytku z druhé ruky až po ten drahý ve stylu Art Deco, laciné šperky, stare knihy a časopisy – všechno tu bylo vystavené u stánků, mezi kterými se linula vůně z místních “curry houses” a lákala turisty na nedělní snídani. Mezitím vším postávali umělci – většinou černoši s dlouhými dready – hrající na bubny nebo jiné hudební nástroje- a zapadali tak svou živelností do chaotické, vibrující atmosféry trhu. Veronika se zaměřila na velkou koženou tašku a po chvíli dohadování s prodejcem ji ze sto liber usmlouvala na padesát. Poté jsme opustily tuhle lidskou vřavu a pokračovaly do nitra ulice.
 
Nejdříve se před námi otevřelo menší betonové prostranství obehnané starou továrnou s opuštěnými kancelářemi. Street art na zdech: růžový automobil,vměstnaný do jakéhosi plastikového průhledného kvádru a další tentokrát bílý, který měl ve střeše zasazeného něco na způsob menší okřídlené betonové zeměkoule. Později jsem zjistila, že většina těchto neformálních prací jsou výtvory Banksyho, BenaEina a D*Face.
 
Pod těmito zdmi posedávalo na zemi množství lidí – nejčastěji studentů – podle bohémského vzezření umělců a pankáčů, rokerů s cvokatými bundami a dívek s červenými vlasy, mladíků v elegantních ‘anglických’ kloboucích, shozených ošoupanými saky a utahanými džíny–bavili se zde úplně přirozeně, ničeho ze zdejšího prostředí si zas až tak moc nevšímali, protože tohle vídali každý den, protože sem prostě patřili.
 
Zamířily jsme tedy s Veronikou do venkovní pivnice, nacházející se přímo u prostřed tohoto místa, abychom se posilnily a počkaly, než pro ni nastane čas jít hrát. A tehdy mi prozradila zajímavou věc, o které jsem zatím měla možnost jen číst v knížkách Sophie Kinselly (a tak troche jsem do téhle doby nevěřila, že je to vážně pravda): V Londýně existují tajné mejdany pro veřejnost, tzv. ‘secret parties’ – známé taky jako ‘secret sundayz’ - undergroundové party, na které se dostanou jen lidi, kterým přijde sms s lokalitou, kde se dané hraní pořádá.
Jak se ale na takovou secret party dostat? Veronika pokrčila rameny s tím, že jednou na ní byla, to když si s kamarádem koupili jako jedni z prvních lístek do známého klubu, kde vystupoval jejich oblíbený hudebník Lance Blaise - a při zadávání čísla kreditní karty měli uvést i to telefonní. Do půl hodiny jim přišlo pozvání na mobil. “Ale nikdy nevíš,” zasmála se.  A protože už byl čas jít do klubu, posíleny jablečným ciderem, jsme pokračovaly ulicí dál. Ta se mírně zužovala a my jsme míjely chladné zdi, místní umělce ve stoje hrající na kytaru anebo nabízející barevné čelenky, lákající nás do galerií – mezitím všude kolem posedávaly houfy mladých lidí, většina opět extravagantně oblečena, jako by zde každý už tím vyjadřoval svůj umělecký postoj k životu, a tak sem zapadal. 
 
Občas se ale u těhle oprýskaných, posprejovaných zdí, u kterých byly natočeny klipy “All These Things That I’ve Done” (The Killers) anebo “Glory Days” (Just Jack) vynořil zástup lidí, kteří v nich postupně tajuplně mizeli. Tam se totiž nacházejí proslulé kluby hrající převážně deep house, tech house, techno a minimal. I my jsme se za chvíli zastavily před jedním takovým zástupem – a protože Veronika byla DJ a já byla coby její doprovod na guest listu, hned nás pustili dál.
 
Prošly jsme tedy venkovním areálem s občerstvením a konečně vešly dovnitř.
 
A pak to všechno začalo.
 
Jakmile za námi zapadla těžká černá gumová plachta, ocitly jsme se v takové vřavě kvalitní hudby, že jsem se opravdu divila, že bricklanské zdi nepropustí ani jeden její záchvěv. Najednou jsme stály mezi spoustou lidí, v úplně setmělém sále, ozářeném jen světlem reflektorů a barevným dýmem, a oni mezitím vším tancovali s takovým zanícením, jakoby pověst celé Brick Lane závisela právě na nich. Než začala hrát, vyměnila si Veronika s DJ sluchátka a já se pomalu rozkoukávala v davu.
 
Najednou ke mně přitančil mladík v utahané mikině a něco mi nabízel. Protože to byla jedna z mých prvních návštěv Londýna, zprvu jsem díky své lámané angličtině nechápala, co chce, až mi došlo, že mi nabízí koks. S odmítnutím jsem se přesunula na druhou stranu klubu, blíž k baru.  Na barové židli tam s klidnou skromností seděl mladý muž, podle vzhledu typický Angličan, v tvídovém sáčku a klobouku, s obnošenými džínami a kupodivu snad I díky charisma, které vyzařoval, mu to slušelo. Začali jsme si povídat, než mi koupil pití a díky jeho opravdu typicky anglickému smyslu pro humor večer plynul velmi rychle – než jsem se nadála, Veronika dohrála poslední disc a byl čas tak nějak odejít. Jakmile jsem se rozloučila, zeptal se na telefonní číslo – a i když to vážně normálně nedělám – nejspíš posilněná vodkou s brusinkovým džusem – jsem mu ho napsala.
 
 
Potom jsme vyšly z klubu ven, slunce nás ozářilo a ještě, než jsme zahnuly za blok téhle neobvyklé ulice, přišla mi smska, kterou jsem se marně snažila rozluštit. Veronika mi po mobile sáhla, aby zjistila, že mi právě z neznámého čísla přišla adresa a obě jsme zvané majitelem klubu na secret party – a já marně vysvětlovala, jak se dostal k mému číslu. I když jsme věděly hned, že nedorazíme (jeden mejdan před pracovním týdnem stačí), náladu nám můj tajemný společník zvednul stejně. Potom jsme proběhly ulicí, směrem k metru – já v ruce mobil s drahocenným pozváním, zatímco Veronika svírala svou novou tašku, abysme se vrátily domů, k denním povinnostem školy a práce... Bylo pravé poledne.