Guest blog: the look of love

láska. to je téma, které mne zajímá. celý život. a zjistila jsem, že je úplně prostinká. láska pro mne znamená naslouchat druhému a mít ho rád takový jaký je beze snah ho nějak měnit. protože naše snaha druhého měnit je bohužel dost často podbarvena tím, že ho chceme mít takového jako chceme my. jenže všichni jsme neuvěřitelně jedineční a originální - tak proč někoho přepátlavat svými barvičkami a neužít si jinakost.
 
včera jsem viděla snad nejhmatatelnější a nejkrásnější důkaz lásky, který chci sdílet.
 
chodím do fn motol, povídat si s pacienty a zpříjemňovat jim jejich chvilky v nemocnici.když jsem byla na návštěvě minulý týden. na pokoji číslo dvě ležel nový pacient. kluk ve věku jako já, dostal mikrospánek při řízení auta. před měsícem ještě vedl život, jako většina z nás. teď je postaven před úkol, jak se vyrovnat s tím, že už asi nikdy nebude chodit.
 
tenhle kluk byl fajn a byť ze začátku říkal, že přemýšlí o sebevraždě kvůli tomu, že přišel o pohyblivé nohy, nakonec jsme se dost nasmáli. taky mi říkal, že mu vadí jak jsou pořád do pokoje otevřené dveře.
 
to vysvětlím. je to tady zvyk. u všech pacientských pokojů jsou dveře otevřeny. je to z toho důvodu, kdyby se porouchal telefon na sestřičku, kterou si pacienti můžou z postele zavolat pomoc. aby mohli zakřičet. tím jak se nemůžou hýbat pro pomoc si nedokážou dojít a jediný způsob je právě ten vokální. proto otevřené dveře - kdyby se něco pacientu stalo, může zavolat a sestřička mu dojde pomoct.
 
ptám se toho fajn kluka, jestli to zkusil sestřičkám říct. že nemůže odpočívat, když nejsou dveře zavřené. třeba by je kvůli němu zavíraly.
 
Jak to dopadlo si přečtete na blogu veroniky šrankové TADY.