Guest blog: Jak jsem zahájila průvod Prague Pride

Občas si trošku přijdu jako Forrest Gump. Někam se přimotám a dějou se pak
věci :-). Letos jsem šla jen tak fotit pochod Prague Pride a nakonec jsem právě já byla v čele pelotonu a zahájila první kroky zástupu směrem z Václavského náměstí. Jak se mi to povedlo? Tak jako obvykle. Nechala jsem věcem volný průběh a vše ke mně přišlo tak nějak samo.

Přicházím se zrcadlovkou na Václavské náměstí okolo půl dvanácté. Průvod se pomalu tvoří pod sochou svatého Václava. Pravá podstata akce mi zatím zůstává skryta. Prozatím vnímám pouze následující: vidím barevné kostýmy. Slyším hudbu z projíždějících vozů. A čichám saponátovou vůni duhových bublinek. Najednou zmerčím, že odněkud vylétávají pěnová bublinová srdíčka. Musím zjistit odkud vzlétají a když to půjde, taky jedno srdíčko poslat k nebi. Zdrojem srdíček je taková čtvercová krabice plná pěny s otvorem ve tvaru srdce. Přístroj skrz tuhle díru vytlačuje pěnu. A pak stačí vzít tyčku a srdíčko oddělit od matrice. Je to krásný. Moc prosím toho pána u bublinový krabice, jestli bych si taky mohla jedno srdíčko poslat. Laskavě se na mne usměje. Ptám se: a tou tyčkou musím přejet rychle nebo pomalu. Dost mi na tom mým srdci záleží. Říká, pomalinku a užij si jak letí. No, takže mám z té krásy svýho srdíčka vznášejícího se nad Václavákem slzy v očích a celkem vítám, že mám v kabelce sluneční brejle. Brečící fotograf by mohl působit jaksi divně.

Do cesty mi vstupuje moc fajn kluk s cedulí free hughs - obejmutí zdarma. May i have one hugh, please? ptám se, zda by mne obejmul. Víte jsem dojatá z toho srdíčka a potřebuju lidský teplo. Tak krásný obejmutí od neznámého člověka si dlouho nepamatuju. Ptám se toho fajn kluka odkud je. A kolik lidí už obejmul. Říká, že za dnešek tak padesát. Ten fajn kluk mi pak říká, že to v práci nebudou vidět rádi. Říkám co? No to, že lidi jen tak objímám. Síla co? Když se dělaj podrazy a intrikaří to v práci nevadí, ale jak se přijde na lásku a svobodu, ejhle je tu velkej problém!
 
Nad hlavou nám plujou ty bublifukový srdíčka. Teď nastala krásná situace. Dvě srdíčka jsou u sebe na obloze.
 
Václavák už je od debenhams směrem nahoru solidně ucpaný. Najednou zahlédnu moderátorku Ester Janečkovou. Víte, Ester zemřel její synovec. Oběsil se ve 14 letech, protože byl gay a myslel si, že si kvůli tomu nezaslouží lásku. Ester je pro mne v tu chvíli symbol celé Prague Pride. Stejně jako dlouhá kláda za jejímy zády. Na kládě jsou oprátky. V každé z oprátek je nějaký člověk s tričkem, na kterém je pokaždé jiný nápis. Například černoch. Chápete? Naše společnost vyvíjí hrozný tlak na to být stejný a když nejste - jako synovec Ester, nasazuje vám oprátku. Víte, teď jsem totálně fascinovaná. Tahle Prague Pride je vlastně taková prague love parade. Najednou vidím tu její krásu v plném kontextu. Není to o oslavě jiné sexuální orientace. Je to o oslavě jedinečnosti. Že oprátky nejsou třeba.
 
Najednou za sebou slyším - tak pomalu půjdeme, jo? Říkám - jo jasně jdeme. V tu chvíli zapomenu na svou reportérskou úlohu. Ocitla jsem se v první řadě peletonu. A jdu. Dělám první kroky Prague Pride. A jsem opravdu šťastná, že já můžu být já. Jsem opravdu šťastná, že žijeme v zemi, která je svobodná. Jsem moc vděčná všem, kdo se zasloužili o sametovou revoluci. Jsem vděčná za svůj život. Za všechno co mne formovalo. Za to, že jsem právě teď tady.
 
Za chvíli přijde pro mne hodně silný moment. V davu zmerčím takovou úplně obyčejnou paní ve věku okolo padesátky. Je oblečená civilně, ale mně je jasný, že vůbec obyčejná není. V pochodu jde sama a nad hlavou má vlastnoručně vyrobený transparent z lepenky - na něm je napsáno - moje dcera není deviant!. Tak tohle je opravdová láska. Víte, pro tu paní asi musí být těžký, že si život svý dcery představovala jako každá maminka. A teď je to třeba jinak. Její dceru nečeká svatba s fešným chlapíkem a typická rodinka. Její dceru čeká její opravdový život a ta paní jí ho přeje a dceru takhle krásně podporuje.
 
Jsem naladěná na vlnu Prague Pride. Když projede alegorický vůz s hudbou tancuju, jak mi objektiv dovolí s ostatními účasníky, směju se s nima, nechám si od nich dát gerberu za ucho. Fotím si je. A je mi to jasný.
 
Až bude příští rok Prague Pride, půjdu taky. Vždycky jsem si přála mít nějaký šaty jako princezna. No ale kupovat jsem si je nechtěla. Co bych s nima dělala. Půjčit by si je jistě šlo, jenže na jakou příležitost?
 
Teď už vím na jakou příležitost. Bude to Prague Pride 2015. Půjdu pořádně načančaná oslavit svojí jedinečnost stejně s těmi ostatními úžasnými lidi, kteří pochopili, že láska je oslava jedinečnosti.
 
Nepřidáte se ke mně?
 
text i foto: Veronika Šranková