Miluju zrcadla, jsou krásným uměleckým prvkem

Milada Curtner (27 let) by se dala považovat za česko-americkou designéru interiérů, protože tento obor studovala jak v Praze, tak v USA na Vysoké škole v oboru bakalář Design Interiéru. Své znalosti čerpala jak v evropském prostředí, tak v americkém. Milada má přirozený cit pro estetiku, což bylo vidět hned při našem osobním setkání, kam přišla upravená do posledního detailu od krásně upravených vlasů, přirozeného make-up, přes sladěné oblečení a retro doplněk v podobě kabelky. Když jsem si s ní pak povídala, odzbrojila mě svými hlubokými a rozsáhlými vědomostmi. Dalo by se říci, že svou činnost bere jako poslaní, které by chtěla rozdávat dále a lidem pomáhat a skutečně je informovat o tom, co je a není pro jejich domovy vhodné. Z Milady čiší chuť pracovat a rozvíjet nejen sebe, ale i společnost skrze „bytové umění“, jakým Design interiérů jistě je.
 
Miládko, ty jsi v Praze úspěšně vystudovala obor Design interiérů na Škole umění a managementu. Pak jsi odjela studovat design do Ameriky…
V posledním maturitním ročníku jsem se rozhodla pro studium v Americe. Vyřídila jsem si potřebné dokumenty, vyplnila přes Internet on-line přihlášku ke studiu na Univerzitě Brighama Younga a odjela. Anglicky jsem uměla, takže jsem neviděla žádný problém. Takhle jsem to tenkrát řekla i rodičům, zda by mi zaplatili studium na rok v Americe. A nakonec jsem tam strávila šest let svého života, vdala se a narodila se mi tam i dcera (smích). Když jsem se poprvé vydala do Spojených Států, nedovedla jsem si představit jak odlišná může být jejich kultura. Zprvu jsem byla v šoku a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla.
 
Na co konkrétně sis musela zvykat?
Třeba na jídlo. Vůbec mi tam nechutnalo. A taky na spolužáky, kteří neměli nejmenší tušení, kde leží Česká Republika. Dost často si pletli můj původ a „přestěhovávali“ mě např. do Dominikánské republiky nebo do Kanady. Navíc propast mezi českým a americkým vzděláním a všeobecných znalostech byla ohromná. Ale zvykla jsem si a nakonec se mi tam začalo líbit. Měla jsem spoustu kamarádů, výbornou spolubydlící a nikdy jsem se nenudila, protože jsem na to zkrátka neměla čas.
 
Jak probíhalo tvé „americké“ studium?
Studium bylo intenzivní a v prváku jsme byly rádi, když jsme naspali 3-4 hodiny denně. Ten kdo přečkal druhák už měl dobré šance na ukončení studia. Ale i tak se nás do posledního ročníku dostalo pouhých 18 z přibližně 50ti. Oproti studentům z jiných oborů jsme měli podstatně méně času. V budově mé fakulty se svítilo ve dne v noci oproti těm ostatním. Měla jsem ohromné štěstí na své profesory. Všichni byli výjimečnými a talentovanými osobnostmi z průmyslu. Díky jejich pečlivé práci byla naše škola jako jedna z mála v USA plně akreditovaná NCIDQ v designu interiérů (ASID) a návrhářství koupelen a kuchyní (NKBA).
 
Amerika je ohromná. Kde konkrétně v Americe jsi studovala?
Kampus školy se nacházel v horách v Idahu. Škola se od začátku mého studia rozrostla, ale když jsem začínala, tak jsme se tam pomalu všichni znali od vidění. Teď už je to ohromný kolos a o přestávkách se po areálu školy valí davy studentů. Město Rexburg, ve kterém se škola nachází, je takové poklidné venkovské městečko uprostřed uměle zavlažovaných polí a hor obklopených pouští. Málokdo se tam doma zamyká. Lidé jsou tam silně nábožensky založení a mají velké rodiny. Všichni se tam na ulici zdraví a usmívají se na sebe. Na mě tam byl ale až moc klid. Mám ráda ruch velkoměsta a venkov mi dlouhodobě nesedí. Ale je pravda, ze se mi tady stýská po tom bezstarostném a pozitivním přístupu k životu, jaký tam lidé měli.
 
Teď žiješ zase v Čechách, kam jsi se vrátila hlavně kvůli své dceři. Plánuješ tady zůstat nebo po čase odjet zpět do Ameriky?
Ta Amerika mě láká, protože nevím, jaké tadybudou pro mě pracovní možnosti. Myslím si, že tam je to v mém oboru jednodušší. Na druhou stranu, mám ráda Českou republiku. Zatím ale nemůžu říct, že by mě to tam vysloveně táhlo zpět. Třeba jednou. Uvidím.
 
A už sis tady nějak zmapovala pracovní trh? Třeba kolik designérů tady působí nebo jaká jsou tady designérská studia? Mám pocit, že tady bývají spíš architekti, ne?
Už začínají i designéři, ale těch, co mají na tento titul nárok, je podle mne málo. Je pravda, že hodně lidí si tady říká „designér“, ale nemají na to adekvátní vzdělání. Tří měsíční kurs v žádném případě z nikoho kvalifikovaného designéra neudělá. Stalo se mi, že jsem tady přišla na pohovor, kde hledali designéra a pak jsem zjistila, že ten titul designéra používají tak, jak by neměli.
 
Kde myslíš, že je ten zádrhel?
Tady není slovo designér legislativně ošetřený. Tady je designér kdokoliv, kdo něco navrhuje a nemusí mít vlastně žádné vzdělání. Přiznám se, že mi to vadí. Protože studium designéra interiéru je časově i finančně náročné a vyžaduje hodně znalostí. V Americe byl svého času veliký problém, aby se tam designéři prosadili oproti architektům, ale podařilo se to. Teď tam mají už dobré podmínky pro svou práci, naopak jim zase škodí celosvětová ekonomická krize, protože zrovna obor interiérového designérství je taková luxusnější služba. Každý kdo chce stavět ví, že potřebuje architekta, už kvůli stavebnímu úřadu. Když se pak zařizuje interiér, vybírá nábytek nebo dekorace do bytu, tak si člověk často myslí, že se bez designéra obejde.
 
Ano, lidé často chtějí na této službě ušetřit a vše si zařídit sami. Navíc jim do karet hrají obchody jako je Ikea, Sconto a podobně. Sama jsem takhle donedávna přemýšlela. Ale je fakt, že když jsem pak viděla na vlastní oči návrhy interiérů, včetně těch tvých, přiznám se, že bych si od tebe ráda nechala poradit a zařídit si byt…
A přitom ta má profese není v žádném případě jen ve výběru dekoru do bytu. Já vymýšlím i kompletní šikovné řešení prostorů včetně příček. A znám designéry, kteří zastanou vše, počínaje hloubením základů a konče natřásáním polštářků do salonku. Obor design interiéru jde ruku v ruce s oborem architektury. Vzdělání designéra se liší od vzdělaní architekta, ale v určitých ohledech se překrývají. Oba vyžadují vysokoškolské vzdělaní, kombinaci estetiky a technických znalostí.
 
Natřásání polštářků do salonku… To je snad to poslední, co si umím představit, že designér interiérů dělá. To si snad udělá pak už každý pyšný majitel svého bytu sám, nebo ne? (smích)
Ono se designérům interiérů někdy hanlivě říká „pillow fluffers“, což lze přeložit právě jako „natřásači polštářků“. Je to jednak tím, že drtivá většina designérů interiérů jsou ženy. Už při studiu je to vidět. Na univerzitě nás v prvním ročníku bylo přibližně 48 holek a 2 kluci z celkového počtu 50 studentů. Umíte si tedy udělat představu o rozložení sil mezi pohlavími v tomto oboru. Na druhou stranu lidé z oborů, se kterými se jako designérka interiérů střetávám, tvoří převážně muži. To máte instalatéry, truhláře, elektrikáře, a tak dále. Všechno muži. No a představte si, ze ženská, designérka, komanduje na stavbě nebo při renovaci bandu chlapů, řemeslníků. To pak máte hotovou feministickou revoluci. Samozřejmě, že se chlapi brání.  
 
Kolikrát potřebuješ přijít do prostoru, abys byla schopná návrh udělat?
Většinou jednou, protože český byty nejsou tak veliký. Ale samozřejmě je lepší jít víckrát, protože člověk kolikrát objeví další věci, které při první návštěvě nezaznamenal. Leckdy nevychytáš hned všechny problémy, nevšimneš si určitých architektonických prvků. Mě se třeba stalo, že jsem navrhovala úpravy prostor malé koupelny, kde za rohem byly schované trubky, ale klienti mi to nesdělili prostřednictvím dotazníku, který musí každý klient vyplnit. Když jsem k nim pak přišla, zaskočilo mě to a musela jsem pak návrhy přepracovat. Proto je dobrá určitě alespoň jedna osobní návštěva, důkladně vyplněný dotazník je nezbytnost, a ideálem je samozřejmě několik návštěv toho prostoru.
 
Máš nějaký stěžejní architektonický prvek, který doporučuješ klientům? Který je třeba pro design interiéru důležitý?
Tak pro mě je stěžejní samozřejmě rozpočet. (smích) Od něj se odvíjí vše ostatní a hlavně to, co si ti klienti mohou dovolit. Taky záleží na tom, které místnosti se ta rekonstrukce týká. Stěžejní je určitě jejich vkus, styl, jejich potřeby, v čem se budou cítit dobře. Protože já můžu navrhnout něco, co se líbí mě, ale oni se v tom nemusí cítit dobře. V každém případě ale pracuji v souladu s tím, čemu v designu věřím já, s tím mým „touch“. Taky miluju zrcadla. Dávám je všude. (smích) Nejraději s nějakými zajímavými rámy. Nemusí být drahý, stačí nějaké z Ikey nebo nějaké s pěkným rámem. Nebo nějaké pěkné ze starožitnictví, které se nechá hezky zarámovat. Opticky zvětšují prostor, prosvětlují, a vnáší dojem hloubky. Do malé místnosti jsou skvělá velká zrcadla. Koláž složená z malých zrcadel je zase krásným uměleckým prvkem a může se stát výborným předmětem hovoru s návštěvou. Podstatné je vždy pamatovat na to, aby vaše zrcadla vždy odrážela něco zajímavého a pěkného.
 
Co je tvůj „touch“? 
Nejspíš bych svůj styl popsala jako fúzi Americko-Evropského interiérového návrhářství. Mám dost eklektický styl, a ráda míchám barvy, které by normálně lidi vůbec nesmíchali. Třeba černou, bílou a hnědou. Asi občas dovedu být dost odvázaná ve svých návrzích, ale myslím si, že to není na škodu. Nemám ráda sterilní interiéry. Zjišťuji, že většinou zahrnuji do svého designu prvky, které nejsou pro Čechy moc typické, protože tady jede hlavně takový ten moderní, strohý styl. Já ráda pracuji s moderním interiérem, ale vnáším do něj tradiční, dekorativnější prvky. Mým cílem je zakomponovat do funkčního a praktického interiéru pocit domova a zabydlenosti, aby se tam lidé cítili dobře. Snažím se přemýšlet „out of the box“ současných trendů. To je moje! Zabydlenosti a pocitu domova nejlépe docílím zaměřením se na dekor. Tedy na doplňky a teplo, které z těch dekorací doslova sálá. Prostě ty drobnůstky a barvy. Nikdy bych ale nezaplnila prostor jen tak leda jakými, náhodnými dekoracemi. Dekorace by většinou měla mít intimní význam a smysl pro jeho majitele. Ono se to nezdá, ale i šikovně vymyšlená maličkost za malý peníz dokáže  prostoru vdechnout úplně jiný nadstandardní dojem. Ráda pracuji i s přírodní materiály – dřevo, kov, sklo. Určitě nemusím moc plasty.
 
Pracuješ i s barvama? Studovala jsi jejich významy a využíváš to nějak ve své praxi? Např. jsem někde četla, že kuchyň by neměla být červená, protože červená vyvolává chuť k jídlu.
Ano, mám to všechno nastudované. Je pravda, že od některých barev se držím dál. Třeba nemám moc ráda právě sytě červenou. Měla jsem jednoho klienta, který chtěl navrhnout gynekologickou ordinaci. Dala jsem mu návrh, za kterým si doteď stojím, ale bohužel klient si vybral jinou možnost. Tehdy jsem navrhovala zelený koberec (v USA jsou koberce ve zdravotnických zařízeních běžné, pozn. redaktorky), ale tady by to kvůli hygieně neprošlo. Tak jsem  musela vystačit se zelenou podlahovou krytinou z PVC. A na vymalování jsem zvolila světle fialkovou barvu – šeříkovou, protože je to zklidňující barva. Nakonec se tedy můj návrh nerealizoval, ale mým snem je opravdu jednou navrhnout gynekologickou ordinaci, která by takto vypadala. Ještě nikdy jsem totiž nebyla v gynekologické ordinaci, ve které bych se cítila příjemně a bylo mi v ní hezky. Většinou jsou ty místnosti strohé, omezené na bílou stěnu a červenou podlahu. Takže tahle šeříková barva je ta, za kterou budu vždycky bojovat, co se týká ženské gynekologie. Myslím, že to je barva příjemná jak pro mladé slečny, tak pro ženy a nebo nastávající maminky. A tuhle barvu bych zkombinovala s černo-býlími dlaždicemi do kosočtverce. Pokud bych navrhovala design pro pokrokového lékaře, tak bych mu doporučila i ten koberec. Nábytek bych zvolila asi od Steelcase pokud by byl dostatečný budget.
 
Existují nějaké mylné představy ohledně barev nebo celkově výbavy interiérů?
Třeba se běžně míní, že když máš malou místnost, tak musí být vše světlé. Jenže když to uděláš příliš světlé, tak to nebude intimní a útulné. Naopak to může působit až sterilně. Třeba já malé místnosti ráda zahlcuji výraznou barvou, kterou mají ty klienti v oblibě. A dolaďuji to světlými prvky, třeba bílými závěsy nebo povlečením. Jednou jsem navrhla malou panelákovou ložnici v barvě královské modři, okna jsem zarámovala býlími závěsy a doladila bílým povlečením. Za postel jsem naaranžovala lampičky a na stěnu zarámované rodinné fotky. Ta místnost byla díky tomuto designu útulná a intimní, což si myslím, že by pro ložnici mělo být typické, protože se tam hlavně relaxuje a odpočívá.
 
Dokázala bys říci, jaký máme my Češi všeobecně vkus? Tedy, doufám, že nějaký máme… (smích)
Co se týká vkusu, tak jsme určitě kultivovaný národ. Když jsem přijela do Ameriky, tak můj profesor říkal „A ty jsi přijela z Prahy? A proč jsi jela sem, když můžeš být v Praze?“ Moji profesoři byli hodně zcestovalí a znalí světa, takže věděli, že Praha je v tom historickém kontextu krásná a velice kultivovaná. Ale musím zase říct, že za komunismu se děli zvěrstva v podobě staveb těch hrozných panelákových komplexů. Dneska to hrozně haníme a ony jsou ty budovy opravdu šílené, ale otázkou je, zda se dneska staví lepší paneláky. Třeba taková Britská čtvrť.
 
Myslíš, že má Britská čtvrť lepší kvalitu než paneláky?
Ne, nemá. Protože jde o to, že se musí šetřit a když jsou lidi ochotní kupovat takové byty a stěhovat se do takových míst, tak se na těchhle stavbách bude šetřit i nadále. Někdo si koupí byt za osm miliónů a možná se neuvažuje už moc reálně nad tím, jestli ten byt má skutečně tuto hodnotu. A nejhorší je, že si kupují spíš ten status, že si řeknou „bydlím za osm miliónů, bydlím v něčem lepším“. Ale tyhle byty nejsou o nic lepší než ty panelákové byty, ve kterých jsem třeba vyrůstala já a moje generace. Já jsem to viděla a opravdu to nemá tu kvalitu, jakou by to mít mělo.
 
Navíc mám pocit, že tahle nově vystavěná „sídliště“ často postrádají občanskou vybavenost, jako obchody, školky, školy, třeba i malou  místní hospůdku, kde by se lidé mohli stýkat. A to nemluvím ani o infrastruktuře nebo dopravě.
Ano, dalším problémem je ta infrastruktura. To je o tom, co si je zákazník ochoten koupit, co dovolí, aby mu prodali. A pokud ten byt nemá tu kvalitu a ani mu nevadí, že nebude mít kam vodit děti do školky a nezeptá se developera „Aha, a kde tady stavíte školku?“, tak to je problém. A my Češi jsme takový, že bohužel skočíme po všem, co křičí tou moderností, a že jsme „in“ a „cool“. To je stejný jako s plastovými okny. Jsou hrozná a ta lavina nejde zastavit. A na úkor masové výroby plastových oken jsou ta dřevěná drahá, protože je nikdo nechce. Já jsem třeba strávila týden opravou dřevěného okna u své dcerky v ložnici. Protože nebylo úplně zničený a já jsem hrozně zbrojila proti těm plastovým. Zatím jsem vyhrála a stále máme dřevěné, ale vypadá to, že celý barák nakonec bude mít plastová. Proti takovýmto věcem se dá opravdu velmi špatně bojovat, navíc, když jste „sama“.
 
Jaký jsou tvoji klienti? Co vyžadují a jaké mají po tobě požadavky?
Zajímají se a chtějí mít hlavně pěkný domov, podle svých představ. Vnímají, proč se v tom bytě třeba necítí pěkně a chtějí to řešit. Navíc vědí, co chtějí, jen potřebují radu a pomoc. A od toho zde pro ně jsem. Ale za dobu své práce tady, jsem si všimla jedné věci. Lidé se moc neorientují v dostupných materiálech. Třeba málo kdo rozezná PVC od linolea (Marmoleum), což je trochu problém. Když někdo pak žádá linoleum, většinou myslí podstatně levnější a méně kvalitní PVC, které je nyní docela populární pro svoji odolnost, široký sortiment vzorů a cenovou dostupnost. Málo kdo ale ví, že PVC se stává v případě požáru velmi toxické, a že na rozdíl od linolea má velmi daleko k ekologickému výrobku. Linoleum je skvělá věc, ale je drahé, protože dnes ho vyrábí už pouze Marmoleum a má na něj monopol. Za to je vyráběno z čistě přírodních materiálů, je zdravotně nezávadné, antibakteriální, a odpuzuje prach. Na rozdíl od PVC, vzor prostupuje celou hloubkou linolea a proto není možné, abyste jej prodřeli nebo ošoupali. PVC je v podstatě potištěno nějakým vzorem a chráněno fólií.
 
Na tvých webovkách nabízíš také tzv. digitální tapety a digitální papíry s různými vzory. Kde se ten nápad vzal?
Je to spíš koníček. Grafikou jsem se zabývala už na škole a později se z toho vyklubalo hobby. Několik spolužaček z USA se pustilo do podnikání na Etsy.com, což je obdoba našeho Fleru.cz. Taky jsem to chtěla zkusit. Vzory a barvy vybírám podle svého vkusu. Některé jsou všeobecně známé motivy (různé proužky, tečky atd.) a jiné jsou mé originální návrhy. Třeba  mé damašky jsou inspirované textiliemi. Zákaznici jsou většinou podnikatelé, kteří používají můj design na svých výrobcích a obalech. Například jeden výrobce šperků Tramila Jewellery, kterému navrhuji obaly, logo, vizitky, bannery na webovky, prostě kompletní design pro jejich marketing a prezentaci značky.
 
Co tě čeká v budoucnu? Máš další projekty k řešení?
Teď mě čeká rekonstrukce půdního bytu, který je už po jedné nepovedené rekonstrukci, při které došlo k mnoha chybám. A já bych se měla pokusit  tyto chyby napravit, vyřešit je a odstranit. Jde údajně o obtížný prostor. Takže je to pro mě veliká výzva a jsem zvědavá, jak to zvládnu.

text by Zuzana Klinková 
 
http://designbymilada.wordpress.com/
http://www.fler.cz/shop/design-by-milada
http://www.etsy.com/shop/DesignbyMilada