Fringe blog 2012 - V.

Další díl blogu z právě probíhajícího Prague Fringe Festivalu. 
Za všechno může čas (a sex)
(aneb jak mě Marilyn učila milovat bombu a málem jsem zahořel v Nuclear Love Affair)

Tak aby bylo jasno:
- patřím ke generaci, která ještě v hodinách výtvarky spotřebovala spoustu černé a červené tempery na přeškrtnutou bombu s nápisy „NE! HET! NO! NEIN!“, uměla holubici míru jedním tahem a výkresy „STOP AIDS!“ ji jen tak lehce lízly
- mám radši Chaplina, když mluví, než když padá se schodů
- vždycky jsem měl pocit, že Marilyn za tím vilně nevinným kukučem skrývá nestabilní červí díru
- jsem teplouš a humanista, tudíž pod vším lidským a božím konáním obvykle nacházím sex

S heslem „We do not de-construct, we demolish“ se newyorská parta Built4Collapse pustila do atomové minulosti, aby nás varovala před atomovou budoucností. A namíchala potenciálně výbušnou směs z burlesky, travestie, politické revue, pantomimy, patetických gest, vintage reklam, grotesky, státnických projevů, zpěvu a tance. Ólrajt, mám to s pacifismem podobně. Když už o smrti, pak prosím zvesela!

Čas se nám tu před očima roztéká jako tvář Marilyn, zasažená nukleárním větrem. (Co kdyby náhodou za ten záblesk mohla armáda fotografů, že?) Elvis nám protančí Vietnamem a vezme si něco na památku. Američani a Sověti na střídačku ošukají smyslnou a bezstarostnou Kubu.
Marilyn s nevyholeným podpažím nás provede nukleární instruktáží a mazlí se s atomovým deštníkem. Při natáčení reklamy na elektrické křeslo se nám vypaří úsměv z ciferníku stejně rychle, jako se nám seběhly sliny na dort upečený z Urania-235. A Charlie Chaplin bloudí Hirošimou.

Čas tu není lineární, tradiční příběhy jsou na prd, agitka může být stejně blbá jako drzá, americký sen je bez 3-D brýlí trapně placatý a pop-kultura je věčná. Alespoň na tu divadelní hodinu. Á propos – hodina. Dost dlouhá doba na několik případných orgasmů. Hlava jich pár měla. Ale takových těch slušných, chladných, kontrolovaných. Kdy člověk ví, že sleduje něco směšného, ale nesměje se. Nespoutaná vášeň komedie a gagu totiž vyžaduje až teroristicky přísné načasování. Dokonalý rytmus. Chytře ukočírovaný čas. Pak gag funguje i bez pitvoření. Takže prosím, děcka, přísněji. Ať mají diváci pořádné orgáče.

Jo... a když už křísit Charlieho a tahat ho na scénu, pak ho prosím nechte mluvit. Obočím a hubou vám toho mnoho neukomentuje. A pokud ano, zbude z něj karikatura, což jste, předpokládám, nechtěli. Holt filmový detail je filmový detail. (Marilyn v podání Bena Hobbse byla ale dost v cajku. Ona je – narozdíl od Chaplina – taková... ehm... použitelnější.)

Text: Janek Růžička