Fringe Blog 2012 - III.

Petr Dlouhý bloguje z Fringe, tentokrát o představení Berlin.

Berlin jsou poslední dny Franze Kafky na pozadí bezbarvého města chudoby lidí, duchů z masa a kostí. Zbývá poslední barevné křeslo jako útočiště před nepohodlým, poslední hřejivé světlo svítící v Kafkově pokoji jako symbol naděje, které však postupně chladne, jak se přítomnost mění v minulost. Berlin je prostorem anděli opuštěn. Z pekla nastupujícího nacismu vzlétla jiskra bezohledné lhostejnosti. Berlin začíná hořet a spaluje vzduch. Nedá se dýchat. Dusící se lidé propadají kafkovským obrazům absurdity.

Hraje se o čas. Hraje se o svět, který by byl alespoň o trochu lepší. "There should be more than just those images," říká Leopold, když se metaforicky kouká na Berlín z okna. Křísí se vzpomínky, tajemství, křísí se přítomnost světla Kafkova pokoje v bezútěšném běhu času blížícího se ke svému konci.
Zhmotňuje se však jen slovo smrt i přes veškerou snahu ho popřít, odhlédnout od něj pohledem na klidné nebe, odpoutat se od zamrzlého bodu a pozorovat pohyb hvězd.
Berlin je však už plně v plamenech. V posledním nádechu si postavy snaží najít svého společníka na smrt, aby uchovali svůj vlastní vnitřní svět od vnější krutosti. Kleistové si hledají svou Henriette Vogel.
Nechtějí být sami.
Mají-li zemřít, chtějí zemřít s někým.
Věří na posmrtný život.
Chtějí se v něm potkat.
Snaží se věřit na lepší budoucnost.
Touží rozpohybovat čas svým srdcem.
Berlín je však neúprosný.
Nenechává prostor k snění.
Světlo chladne.
Čas je předbíhá.
Vlastní svět se rozpadá.
Berlin bere snům všechnu jejich naději.
Berlin zhasíná světlo v okně píšícího Kafky.