Fringe blog 2012 - IV.

Petr Dlouhý bloguje z právě probíhajícího Prague Fringe Festivalu, tentokrát o představení The Voice Of Anne Frank.
 
Kdo je schopný ublížit labuti?

Zlámat její křídla,
přebarvit černí její sny,
kdo by byl schopný ublížit dítěti?

Anne Frank je Williamsova Laura a její svět je skleněný zvěřinec. Nelze se jen koukat. Její kouzlo nás vtáhne do světa fragilní radosti, dechberoucí bázně z neznámého. Když je Anne šťastná usmíváme se. Na ní. S ní. Srdce tepe pro moment. Maličkosti jsou najednou víc než celek. Květina je víc než pugét, stéblo trávy víc než celé louka. Funguje genius loci, genius přítomnosti a náš vnitřní Malý princ.

Poloprázdný sál ví, jak to skončí. Přesto podléhá momentu okouzlení a dětinsky se usmívá. Anne zpodobňuje přítomnost a radostí ukrytou v ní smývá všechny naše obavy. Anne je krásná. Anne je bezelstná. Upřímná. 1942, 1943, 1944; to jsou data, která nás nutí nenávidět lidi pro jejich krutost, slepost, schopnost ničit krásu, ale stačí jeden pohled na Anne a jsme nuceni odpouštět. Máme v sobě trochu z Anne. Umíme lépe milovat než nenávidět. Odpouštět než vinit.

Poloprázdný sál ví, jak to skončí. Jako když čtete Lustiga. Prostě to skončí. Až dozní drásavá hudba, až se kůže snažící se utéct strachem z těla vrátí, až se znovu rozsvítí scéna, bude prázdná. Anne už tam nebude.
Dlouhá pauza...
Ticho...
Říše nepopsatelných pocitů.

Po potlesku věnovaném všem Anne Frank, které se musely schovávat před životem, jsem šel na Kapmu a dlouze hladil každé stéblo trávy a každé poupě spících květin.

Pro mě nejpůsobivější představení letošního roku.