skica J. Vlček
Film DonT Stop z pohledu filmového architekta
Celovečerní film režiséra a scenáristy Richarda Řeřichy DonT Stop, bude mít svou premiéru 14. června. Film o pětici mladíků, kteří založením punkové kapely revoltují vůči autoritám, společenským normám a odpovědnosti, vrátí diváky do Československa roku 1983. Doby, kdy bylo vše kolem nás šedé, rozbité a pochmurné. Oloupané omítky fasád se šikovně překrývaly dřevěným lešením, byty vybavené sektorovým nábytkem se mezi sebou jen zřídkakdy odlišovaly.
„Překvapilo mě, jak velký problém byl shromáždit autentické předměty, vybavení, nábytek, mince, hrníčky, pera, časopisy, lahve... Věcí z 80. let si lidé neváží, vyhazují je jako nekvalitní šunt, což na jedné straně znamená, že se dají v bazarech levně koupit, ale na druhou stranu se docela těžko shánějí,“ přibližuje úskalí spojená s realizací filmu architekt Jan Vlček.
„Ale největším problémem bylo objevit vhodné lokace a interiéry. Například na Smíchově jsme našli přesně takový dvorek, jaký jsme potřebovali, a vhodný interiér pro změnu v Míšeňské ulici nedaleko Karlova mostu.. Takže vrata jsme přenášeli z jedné části Prahy do druhé, podle toho, které záběry byly zrovna v plánu. Tři hospody a zkušebnu kapely v garáži jsme stavěli komplet celé,“ dodává Jan Vlček.
Právě ve zkušebně se pravidelně schází punková kapela Emile Buisson (Patrik Děrgel, Lukáš Reichl, Jiří Kocman, Jakub Zedníček a Oliver Cox), jejíž vznik, první veřejná vystoupení i peripetie vedoucí k nezvratnému konci film sleduje. „Režisér Richard Řeřicha v mládí v punkové kapele hrál, takže přesně věděl, jak co má vypadat. Dali jsme si hodně záležet, aby všechno bylo do posledního detailu přesné, aparatura, kabely, nástroje... Dlouze jsme diskutovali třeba o tom, jakou značku kazet mohli kluci používat, co se v tehdejším Československu dalo koupit,“ prozrazuje další podrobnosti ze zákulisí natáčení Jan Vlček.
Přestože se DonT Stop odehrává v dusné atmosféře probíhající normalizace ovládané státní bezpečností, tvůrci se ve filmu záměrně vyhnuli prvoplánovým odkazům k panující politické situaci, jak potvrzuje i Jan Vlček: „Divák neuvidí žádná budovatelská hesla nebo agitky na zdech ani v ulicích. Výtvarný klíč k té době a tím pádem i k filmu samému je pro mě spíše v ošuntělosti, všechno je zašlé, zafoukané nikotinem, zanedbané. 80. léta si samozřejmě velmi dobře pamatuju, jenže vzpomínky často realitu zkreslují, takže jsem se připravoval stejně zevrubně, jako na jiné dobové filmy. Prošel jsem spoustu časopisů o bydlení, interiéry tehdy byly opravdu hrozné, zoufale nefotogenické, dokázat, aby ve filmu „hrály“ bylo docela složité. Pak jsem nakreslil skici s návrhy a následovala finální realizace.“
Hledat
