Čankišou a jejich zápisky z cest, V.

Neděle začala jako každý jiný náš den v golfovém resortu. Odpoledne pak bylo ve znamení workshopů, a že jsme si jich teda užili. Největší úspěch měl Zdeněk, který místo hraní na akordeon zpíval moravské lidové.

Na závěr festivalu se postupně v jeho areálu zjevili tři místní zpěváci, tanečníci či bojovníci v nádherných tradičních kostýmech a zpívali staré písně, které zněly dost magicky. Na festivalu bylo evidentní, že i místní mlaďoši tradice stále udržují, třeba ve formě tetování. Z bývalých lovců lebek šel opravdu strach. Jako poslední kapela zahráli Kanda Bongo man, kteří to pěkně rozjeli. Ke konci postupně na pódium nakráčely všechny kapely a užili jsme si finále jak ve Wembley. Byl to neuvěřitelný rej, na pódiu i pod ním se divoce tancovalo a euforie ovládla celý areál. Pak jsme se všichni přesunuli do festivalového hotelu a rozjel se večírek v rytmu Afričanů Mamadou Diabate Percussion Mania,  kteří, jak jsme později zjistili, jsou skoro sousedi. Bydlí totiž ve Vídni.

V pondělí několik z nás, odvážlivců s čistou hlavou po večírku, vyrazilo na horu Santubong. Při vstupu do džungle jsme se museli zapsat, aby po nás v případě potřeby mohli vyhlásit pátrání. Prvotní paranoia z pralesního nebezpečí nás přešla asi po 5 minutách, kdy jsme se doslova koupali ve vlastním potu. Sysyn chtěl původně vyběhnout až na vrchol, ale brzo změnil názor. Během asi 4 h jsme ušli pouhé 2 km, viděli 2 menší vodopády, žáby, ještěrky, obrovského pavouka v síti natažené mezi stromy, obří mravence a pár opic. Na několika místech, kde jsme si dopřáli pauzičku, jsme vyždímali z triček několik litrů potu. Bylo to náročné, ale přežili jsme. Vyčerpaní jsme si po návratu dali poslední hotelový bazén.

Večer jsme se přesunuli do města Kuching, kde bydlíme v čínském hotýlku v čínské čtvrti obklopeni Číňani, kteří ale nesmí bydlet v malajské čtvrti. Náš festivalový průvodce Wee Ming, jak jinak než Číňan, nás zavedl do skvělé thajské restaurace, kde jsme si dali opulentní a naprosto skvělou večeři.