Čankišou a jejich zápisky z cest, IV.

Čankišou a další část jejich deníku z Bornea.
 
15.7.
V pátek ráno šel Karel s Martinem na tiskovou konferenci. Ostatní se zatím naložili do horkého moře. Naštěstí byl příliv, takže se dalo plavat a nebylo to jako procházka Balatonem.

Martin, Honzův záskok, měl jako první odvážlivec bubenický workshop na timbales (perkuse). Solidárně jsme ho jeli všichni podpořit. Každý účastník workshopu vždy představí sebe i svoje fidlátka a krátce zahraje. Následuje společný (tedy většinou) jam, kdy se jeho vedoucí snaží zapojit nadšené publikum. Martinův workshop vedl 300kilový Pakistánec z malajské kapely Diplomats of Drums, který se při představování Martina dost divil, že timbales pocházejí z České republiky. To samozřejmě není pravda, ale vůdce měl za to, že všichni hrají na tradiční nástroje z domova.

Večer jsme vyrazili do skanzenu na koncert. String sisters  bylo šest mezinárodních čarodějnic s houslema a na špinavou práci měly tři chlapy s klavírem, kontrabasem a bicíma. Trio Jourban  z Palestiny bylo konceptualisticko-politicky laděný. Super, ale moc dlouhý.

Včerejšek byl ve znamení večerního koncertu. Ráno byla dvouhodinová zvukovka. Celá zvukařská crew z Irska pod vedením Theo van Rocka a fantomase Niela za pultem byla dost profesionální, takže na rozdíl od jiných asijských návštěv jsme mohli být v klidu.

Večer jsme měli za zády deštný prales a před sebou 10 000 lidí. To je velká zodpovědnost, ale zhostili jsme se jí se ctí. Celé údolí pod pódiem skákalo v rytmu Zuhy a dalších našich kousků. Karel uváděl koncert i v češtině, protože jsme během koncertu zjistili, že je v publiku několik našinců.

Po koncertě se na nás vrhly Malajky a my se podepisovali a fotili jak o život. Byli jsme fakt rádi, že to dobře dopadlo. Publikum tu je sice hodně vděčný, ale zjistili jsme, že některé rytmy a melodie tu prostě nefungují. (Třeba takova Miluna se tu vůbec nechytla.) Takže po večírku, kdy jsme šli nad ránem spát, jsme usínali s pocitem, že jsme to přeci jen dali.