Atlas braků: Ollen Steinhauer - Nejbližší východ

 
Tu prostou pravdu z titulku na vlastní kůži zakusila celá generace středně i hodně úspěšných autorů špionážních thrillerů 20. století. Dramaticky se tehdy, v 90. letech a i později, psalo o tom, že se ztrátou nepřítele, s rozpadem bipolárního světa uvízl nejeden z lumenů žánru s inspirací na mělčině. Nepřesvědčivě dýchavičný začal být i takový velikán, jakým byl Frederick Forsyth. Ze špičky ustál osudovou politickou změnu snad jen John le Carré. Východiskem pro většinu ostatních se stalo akčnější pojetí zpravodajských her, přerůstající z nemilosrdných a důmyslně vedených partií na globální šachovnici v bohapusté střílečky, cinemaskopicky hýřivé, leč logikou a hloubkou vhledu do ultrazajímavé problematiky plýtké, povrchní romány.
Přesto se zaplaťpánbůh vyloupla nová generace, která už bipolaritu k tvorbě nepotřebuje, naopak jí velmi vyhovuje nevypočitatelný svět současnosti, kdy je mnohem méně jasné, kdo je čí nepřítel a s kým a proč se kdo ve vysoké hře politiky a špionáže spojuje. Už tu nemáme dvě velmoci, nýbrž blíže neurčený počet aspirantů na tuto pozici, už tu není jen KGB s otrávenými deštníky a CIA s Guantanamem, ale do hry vstoupil státní i fundamentalistický terorismus, jednotliví hráči z rozpadlých mocenských bloků sledují více než dříve vlastní agendu, je tu velká neznámá veličina Čína, je tu zbídačelý třetí svět, časovaná bomba, kterou si uvědomují jen nejprozíravější, je tu neprůhledné Rusko s mafiemi v zámku i v podzámčí.
Pád železné opony a nastalá multipolarita situaci spíše rozrůznily a zkomplikovaly, a to je podle všeho hlavní důvod, proč starší generace literátů už nedokáže držet krok. Změna ji zaskočila, v nových podmínkách se hůř orientuje. Pro jiné je to však životodárná situace. Z tuctů nových autorů dnes o hlavu nad ostatní ční Američan Olen Steinhauer. Za necelou desítku románů, kterou už má na kontě, si od kritiky vysloužil poctu nejvyšší: vážné srovnání s Johnem le Carrém.
Steinhauerovi bylo devatenáct, když Jakeš dostal od Gorbačova pověstný polibek smrti, když endéráci přelézali zeď pražského velvyslanectví Spolkové republiky a my začali zvonit klíči. Přesto začal svou spisovatelskou dráhu volnou pentalogií pokrývající čtyři desetiletí studené války. O té jen tolik, že by jistě stála za překlad. Jeho doménou jsou však současné geopolitické zájmy špionáže. V Nejbližším východu se podobně jako v předcházejícím Turistovi setkáváme s polotajnou americkou organizací (rozuměj sice vládní, ale v okamžiku, kdy dojde k maléru, mocní se k ní nehlásí) „turistů“, špičkových operativců nasazovaných do krizových situací. Podobně jako v předešlé knize začíná vše nevinně a s tím, co se vzápětí rozpoutá, zdánlivě nesouvisle: únos moldavské dívky a její smrt zavede hlavního hrdinu Mila Weavera do Berlína a pak i jinam do Evropy, kde se postupně skládá mozaika nebezpečnější světovládné hry, v níž má obchod s lidmi jen katalyzační úlohu. Weaver, rozervaná existence, který má v rodném listě ruského diplomatického agenta a německou teroristku z Rudých brigád, čelí jak potměšile „spojenecké“ německé rozvědce, tak osobním ambicím nesmiřitelného čínského vyzvědače, zlověstného týpka jak vystřiženého z klasické bondovky, který vedený osobními motivy usiluje o zlikvidování americké agenturní sítě.
Steinhauer je mistr ve splétání zdánlivě nesourodých motivů a linií do stále kompaktnějšího, nevyhnutelně logického celku, z nějž postupně vyvstává hra, z níž mrazí. Co mu však vyneslo srovnání s le Carrém, to je hlavně trvalý pocit nejistoty z toho, že nic není, jak se jeví, spojenec nemusí hrát s sebou a naopak u protivníka lze najít pochopení. Přátelství je vzácná deviza, všude číhá zrada, paranoia hraje prim a střelné zbraně jsou to nejmírnější, čeho se jedinec, který se do tak nebezpečné hry pustí, musí obávat. Z bohaté a vrcholně napínavé osnovy románu se týčí závažný morální otazník vrhající stín pochyby na celý svět špionáže, o němž Steinhauer zjevně hodně ví. Jednoznačnou odpověď, odsudek nebo požehnání, však autor nedává, tu si musí čtenář vyzobat ze zneklidňujících prvků knihy a sestavit si ji sám k obrazu svého naturelu.
 
Ollen Steinhauer: Nejbližší východ, překlad Jiří Balek, Euromedia Group, Praha 2012, 448 str.