Atlas braků: Dennis Lehane - Černá nenávist

 
V rozhovoru, který nám Dennis Lehane poskytl, mimo jiné říká, že Boston, kde se odehrávají jeho sociálně laděné thrillery, je přívětivé město s relativně nízkou kriminalitou. Možná. Píše o něm ale hrozně, v těch nejtemnějších barvách. Sice dodal, že problémová jsou především dvě jeho předměstí, kde vyrůstal a kam hlavně situuje děj svých knih, ale čtenář tuto nuanci stěží postihne a hodí Boston do jednoho pytle.
Od samého počátku je Lehaneova prvotina neradostné, kruté, temné čtení. Beznadějná realita, v níž žijí, zasahuje všechny postavy románu včetně dvou hlavních, které tímto románem založily na sérii. Patrick Kenzie a Angela Gennarová se díky své rodinné anamnéze patrně nemohli stát ničím jiným než soukromými očky, nechtěli-li stanout na odvrácené straně zákona, kde by jim to asi slušelo ještě o něco víc. Kostlivců má každý plné skříně, on zneužívaný v dětství otcem, ona pár let nato týraná manželem. Čím kdo schází, tím umí patrně dobře zacházet. Oba jsou ve společenské stoce velkoměsta jako doma.
Sluší se zopakovat, že jde nejen o první knihu série, ale současně i autorův románový debut. S tím se nabízí i vysvětlení, že spisovatel pro zvýšení účinku lehce přitlačil na pilu. To by bylo přijatelné zdůvodnění té záplavy amorálnosti, rasismu, násilí, přestřelek, krve, korupce, gangsterů v ulicích a gangsterů v úřadech a politických funkcích, dysfunkčních rodin a bezmocné, apatické policie. Všeho se čtenáři dostává ve vrchovaté míře a jen pověst autora coby novodobého realisty, vychvalovaného širokým spektrem kolegů, tlumí nutkavou domněnku, že přehání.
Eskalaci hnusu spustí drobnost: jistému politikovi odcizila uklízečka jisté dokumenty a on si najme ústřední dvojici, aby našla je i ji. Ji najdou dříve – mrtvou. Po listinách v té době už nejde jen jejich majitel, ale i dva rivalizující gangy, na něž měla pachatelka úzké osobní vazby, a z reakce zúčastněných stran, které odstartují vzájemný masakr, zvolna vyplývá, že ztracené listiny byly značně citlivé povahy, schopné lámat politické vazy. Přeskočme dvě stě stran: když se dozvíme, o co v dokumentech šlo, a pokusíme se odměřit, kolik hektolitrů krve kvůli nim proteklo, pochyba o tom, zda autor přeci jen nepodlehl pokušení extrémů, se začne opět vkrádat.
Nic proti tomu, i kdyby tomu tak skutečně bylo. Hyperbola není s kriminálním žánrem v rozporu a z Lehaneovy knihy netrčí rušivě. Jde jen o to si na jeho pochmurné naladění zvyknout. Šlechtí ho, že nešokuje samoúčelnými efekty (přijmeme-li jako dané, že Boston sklonku 20. století chvílemi připomíná Gun Hill westernového století 19.), a má-li čtenář chvílemi chuť odložit knihu a krotit vzkypělou hladinu odporu, který se v něm vzdouvá, je mu jasné, že jeho spouštěcí mechanismy nejsou lacině pouťové, nýbrž jdou na vrub autorovy dovednosti vykreslit vnitřní i vnější atmosféru, jakkoli beznadějně chmurnou.
Prvotina, byť oceněná žánrovou cenou, má bezpochyby i slabší místa vlastní debutu a lze mít zato, že s dalšími pokračováními se autor bude ještě zdokonalovat. Jistě třeba pro budoucnost lépe vyváží poměr odsýpajících dialogů s těmi, které mu slouží jako náhražka jiného, zručnějšího postupu, a to když postavy pronášejí evidentně jeho vlastní komentáře a postřehy k tomu či onomu jevu (např. rasismu), pro jejich potřeby toliko dialogizované. Určitě propracuje vzájemný vztah dvou hlavních postav a jistě se nemusíme bát kýče a la Hollywood. Koneckonců Lehane už i české čtenáře třikrát přesvědčil, že je s každou novou knihou lepší. Připíjet jemu samotnému na úspěch by bylo tedy zbytečné (stejně jako je zbytečný, i když v zoufalství pochopitelný, nakladatelský text na obálce tvrdící, že Lehane kombinuje údernost Jo Nesba s poetikou Tany Frenchové… vejce se přece nelíhne z kuřete). Ale přípitek, který je v originálním názvu této knihy (A Drink Before the War, Přípitek před válkou), leč u nás ustoupil zlozvykové názvoslovné glajchšaltaci, si zaslouží nakladatel: ať prolomí prokletí, které Lehanea u nás provází, ať neprodělá kalhoty a dodá nám alespoň dvě další avizované knihy z načaté série.
 
Překlad Petra Andělová, Epocha, Praha 2012, 284 str.