Dennis Lehane: "Psát scénář je jako operovat vlastní dítě."

 
Smůla, jakou má Dennis Lehane na českém knižním trhu, by mu mohla být lhostejná. Kritika v něm vidí jeden z největších zjevů moderní sociálně laděné kriminální literatury. Doma mu nepřestává drnčet telefon: režisérská esa se ucházejí o zfilmování jeho knih, tu Clint Eastwood chce točit Tajemnou řeku, tu zase Ben Affleck projeví zájem o román Sbohem, baby, jindy se Martin Scorsese uchází o Prokletý ostrov. U nás dvě nakladatelství za vydatné asistence čtenářské nedůvěry k neznámým jménům tři právě zmíněné knihy hanebně zazdila. Přesto mu zjevně záleží i na zdejším titěrném trhu. Při příležitosti českého vydání své prvotiny Černá nenávist (nakladatelství Epocha), která ho katapultovala do nejvyššího ranku žánru, nám poskytl rozhovor.
 
Sociálně kritický náboj vašich románů přesahuje míru i hloubku běžnou u drsné školy, k níž býváte někdy řazen, a blíží se metodám velkých amerických realistů, Lewise, Dos Passose… Lze za tím vidět snahu o překročení určitých žánrových hranic?
Musel bych si žánrové hranice více uvědomovat, abych vám dokázal říct, zda jsem nějakou z nich překročil nebo ne. Když o tom někdy sám přemýšlím, mám tendenci považovat se za autora příběhů z prostředí velkoměsta, který píše ve velké míře o zločinu. To vede některé lidi k tomu, že mě považují za autora kriminálních románů, a to zase inspiruje moje vydavatele k tomu, o čem jsme před chvílí mluvili. Převážně – Prokletý ostrov a kniha, na které právě pracuji jsou dvě výjimky – píšu o velkoměstě, o Bostonu, a o věcech, jimiž žije.
 
Házíme si tu pojmem „žánr“, ale vás je těžké zařadit do vyhraněného žánru. Pomůžete mi? Nebo na tom nakonec nezáleží?
Záleží na tom z hlediska marketingových cílů, a já to chápu. Na jedné straně stojí umění, na druhé obchod. Dokud mi lidé přes obchod nemluví do toho, jak mám tvořit, já jim nehodlám mluvit do toho, jak mají obchodovat. Každý si mě tedy může nacpat, do jakékoli škatulky se mu zlíbí. Mně to vadit nebude. Já si budu prostě psát.
 
Dávno před vaší hollywoodskou i zdejší slávou se o vás snad vůbec poprvé v českých médiích zmínil velmi pochvalně jeden z vašich kolegů. Troufnete si odhadnout, který?
Těžko hádat. George Pellecanos?
 
To by nebylo nic překvapivého od ideově spřízněného vrstevníka a asi i kamaráda. Nene, byl to nestor žánru, o čtyřicet let starší Elmore Leonard. Berete to jako lichotku?
No sakra, aby ne! Větší lichotka snad už ani neexistuje.
 
Kladu tuhle možná nesmyslnou otázku s ohledem na generační konflikty, které se periodicky nevyhýbají ani krimi žánru. Vás se žádný nedotkl?
Když jsem se zařazoval do žánru, působilo v něm pár autorů starší generace, kteří se zdáli být posedlí marketingem, ze svých jmen udělali téměř tovární značky a usilovně a co možná nejčastěji vrhali na trh své produkty. Mně a některým mým vrstevníkům však šlo o knihy, nikoli o produkty. Šlo nám o psaní, nikoli o prodej. Pokud to zní nabubřele, budu rád považovaný za nabubřelého. Ano, psaní je zaměstnání, ale je to taky řemeslo a činnost vyžadující lásku, a pokud se na člověka tu a tam usměje štěstí, může to být i umění. Někteří autoři kriminální literatury, kteří dozráli v 90. letech, tedy začali napodobovat spisovatele, kteří v našich očích vnesli do žánru tak radikální změny, že ten ve světle jejich tvorby téměř až zastaral. Mám na mysli lidi jako James Lee Burke, James Ellroy, Elmore Leonard, James Arthur Crumley či PD Jamesová – abych jmenoval alespoň pár.
 
Tušil jsem, že Leonard, mimo jiné i Tarantinův guru, bude i pro vás nedotknutelný. Kdo ještě vás inspiroval?
Leonard na mě měl skutečně velký vliv. A kromě již zmíněných to byli i Pete Dexter, William Kennedy, James T. Farrell, ale také Hubert Selby nebo Graham Greene.
 
Začínal jste jako autor povídek, velmi těžké literární formy. Bylo pro vás složité přeorientovat se na rozsáhlejší prozaickou formu?
Právě že naopak. Jako bych se tím okamžikem nadechl toho nejsvěžejšího vzduchu, který mi kdy vstoupil do těla. Žíly mi začaly vibrovat. Najednou mi bylo jasné, k čemu jsem předurčen: ne k povídkám, jak jsem věřil, ale k románům, jak jsem s vděčností zjistil. Neumím to, co dovedou velcí povídkáři – zhustit celý jeden lidský život do dvaceti stránek. Potřebuji pozvolnější rozvíjení. Potřebuji se hlouběji nadechovat a déle vydechovat. Tady nejde o to, která forma je lepší, nýbrž na kterou je člověk lépe nastavený. Kdybych dokázal napsat tak dobrou povídku, jakou stvořila třeba Flannery O´Connorová Řádnými venkovany nebo E. B. White svým Druhým stromem od rohu ulice, umíral bych šťastný. Ale neumím to. Soustředím se tedy na to, abych psal romány nejlépe, jak to dovedu, protože ze mě jdou mnohem přirozeněji.
 
Učíte tvůrčí psaní. Lze podle vás psaní skutečně naučit?
Psaní lze naučit, pokud je mezi výchozími surovinami špetka talentu. Nedá se však naučit zápal. Učením nikomu nevštípíte odolnost nutnou k tomu, aby snesl kameny a šípy kritiky a k tomu ještě vlastní neutuchající hrůzu z toho, že vás nařknou z nepůvodnosti. Učím tedy jen to, co umím – předkládám svým studentům prakticky jen krabici s nástroji –, a to ostatní se buď vypracuje, nebo ne.
 
Předpokládám, že jste uměl psát dřív, než jste kurs tvůrčího psaní na Floridské mezinárodní univerzitě sám absolvoval. Co vám dal?
Poskytl mi dva další roky na zdokonalování řemeslných dovedností. Dal mi dva další roky, kdy jsem se mohl ukrýt před světem a s podobně smýšlejícími šílenci posedle a dlouho do noci diskutovat o řemesle a umění, o filmech, knihách, hudbě a obrazech, zkrátka o všech těch věcech, o které se při přetížení, jaké na něj nakládá skutečný svět, nemá nikdo čas starat. Vlastně to byl boží dar.
 
Kde se vzala vaše vášeň pro psaní? Byl jste jako dítě a pak jako dospívající vášnivý čtenář?
Čtu odmalička. V určitém okamžiku se vyprávěný příběh stal mou oblíbenou metodou, jak se vyznat v chaosu vesmíru. Čtení je moje nejdéle trvající závislost.
 
Vybavíte si svoje pocity, když jste před osmnácti lety držel v ruce vytištěný exemplář své první knihy Černá nenávist?
Ve vyrovnaném poměru jsem se radoval a současně nevěřil.
 
Věděl jste už, že postavy obou detektivů, Angely Gennarové a Patricka Kenzieho, se objeví v dalších pěti románech?
Neměl jsem tušení, že se vrátí.
 
Seriálových hrdinů je v současné literatuře víc a víc, skoro až zlozvyk to připomíná. Jaké to má pro autora výhody?
Základy chystané stavby už máte dopředu hotové.
 
Má to i nevýhody?
Základy chystané stavby už máte dopředu hotové. Tím mám na mysli, že už nezažíváte takovou extázi z tvoření, jako když vytváříte nové postavy z ničeho.
 
Odhaduji, že jste si své stálé postavy zamiloval. Jsou i chvíle, kdy je nenávidíte?
Nenávist je příliš silné slovo. Je spousta situací, kdy raději trávím čas s někým jiným než s nimi. Měl jsem mezi předposledním a posledním románem s nimi jedenáctiletou pauzu. Kromě toho, že jsem psal jiné věci, to způsobila i skutečnost, že Patrick se mnou prostě přestal mluvit. Jsou pro mě oba něco jako rodina. A často se mi po nich stýská a říkám si, co asi dělají.
 
Povězte mi něco hezkého o Bostonu, svém rodišti, který jste si vybral jako dějiště svých románů. Z vašich knih vystupuje jako depresivní, pochmurné místo. Je to tak opravdu?
Právě že vůbec ne. Je v něm čisto a na město takové velikosti má výjimečně nízký výskyt kriminality. Má však i tři předměstí – Dorchester, Mattapan a Roxbury –, na která připadá šedesát procent vražd. Není to náhoda, že jde o tři nejchudší předměstí Bostonu. Já jsem vyrůstal v Dorchesteru, tam, kde sousedí s Mattapanem a Roxbury, a proto se tam odehrávají i mé knihy.
 
Clint Eastwood, Ben Affleck, Martin Scorsese… Tři režiséři, kteří se zdatně zhostili převodu vašich knih na filmové plátno. Se kterým z nich byste si dal nejraději pár panáků?
Dal jsem si panáka se všemi, ale Ben a já jsme v mládí měli podobná poštovní směrovací čísla, věkem jsme si nejblíž, takže si spolu více rozumíme.
 
Stephen King údajně není spokojen snad s žádnou filmovou adaptací svých knih kromě hrstky, kterou si sám režíroval. Vy však dokonce odmítáte i převádět své knihy do scénářů. Proč?
Je to podobné, jako kdyby chirurg operoval vlastní dítě. Najdou se asi lidé, kteří se dokážou na svou knihu o 410 stranách podívat z takové perspektivy, že jim nedělá problém osekat ji na stodvacetistránkový scénář, ale já mezi ně nepatřím.
 
Jak se díváte na zájem Hollywoodu? Jako na nutné zlo multimediální éry? Vítanou pomoc?
Je to reklama na mou knihu za padesát milionů dolarů. A šance pro mou manželku koupit si nové šaty na premiéru.
 
V přemíře nesmyslů, které pouští do světa, přece jen Hollywood sahá i po kvalitních předlohách a všechny je neničí. To je v té bídě docela fajn, co říkáte?
Je-li výsledek věrný duchu knihy – ne obsahu doslova a do písmene, protože to nejde, ale duchu –, pak je to ohromné. Já si nestěžuju.