Obrazem: Exkluzivní ukázky z nového vydání Labyrint revue č. 33-34

Michael Pollan
O vaření
 
V jistém okamžiku na sklonku svého středního věku jsem učinil nečekaný, ale šťastný objev, že odpověď na několik otázek, které mne zaměstnávají nejvíce, je ve skutečnosti jedna a tatáž: vaření.
 
Některé z oněch otázek byly velmi osobní. Například jakou nejdůležitější jednotlivostí bychom mohli coby rodina zlepšit své zdraví a zajistit si životní pohodu? A jakým způsobem mohu navázat hlubší kontakt s dospívajícím synem? (Ukázalo se, že v tomto bodě bude hrát roli zcela specifický druh vaření, a sice vaření piva.) Podstata dalších otázek již byla poněkud političtější. Celé roky jsem se snažil určit (jelikož se mne na to lidé často ptali), jak by mohl obyčejný člověk nejlépe přispět k reformě amerického systému stravování, aby se tento systém stal zdravějším a dlouhodobě udržitelnějším. Další související otázkou je, jak mohou lidé žijící ve vysoce specializované konzumní ekonomice omezit pocit vlastní závislosti a dosáhnout vyššího stupně soběstačnosti. A pak tu byly otázky filozofičtějšího rázu, takové, jakými jsem se prokousával od první chvíle, co jsem začal psát knihy. Jak můžeme v rámci svých každodenních životů hlouběji porozumět světu přírody a tomu, jakou zvláštní roli v něm coby lidský druh hrajeme? Abyste se s takovými otázkami vyrovnali, můžete pochopitelně jít do lesa, ale já jsem zjistil, že snad ještě zajímavější odpovědi mohu najít, když se jednoduše vydám do kuchyně.
 
Jak už jsem psal, něco takového bych nikdy nečekal. Vaření bylo vždy součástí mého života, ale vnímal jsem ho spíš jako cosi všedního než coby předmět soustředěného zájmu, tím méně vášně. Pokládám se za šťastného člověka, jelikož mám matku, která vaření milovala a téměř každý večer nám připravovala lahodnou večeři. Než jsem si našel vlastní byt, v kuchyni už jsem si sám vedl celkem obstojně, což nebyl důsledek žádného cílevědomého úsilí, ale prostě jen těch dlouhých hodin, které jsem strávil tím, že jsem se poflakoval kolem, zatímco matka chystala večeři. Jakmile jsem měl vlastní bydlení, vařil jsem, kdykoliv jsem na to měl čas, ale přesto jsem si zřídkakdy pro vaření čas záměrně udělal a hlouběji jsem se nad ním nezamýšlel. Moje kuchyňské dovednosti se prakticky zasekly na stejném bodě, kde byly už před třicítkou. Popravdě řečeno, za své nejúspěšnější pokrmy jsem vděčil kuchařskému umění někoho jiného, tak jako když jsem například zalil ravioly z obchodu skvělou omáčkou z šalvějového másla. Sem tam jsem se podíval do kuchařky nebo jsem si vystřihl recept z novin a přidal jsem nový pokrm do svého chudého repertoáru, případně jsem si koupil nějaký nový kuchyňský přístroj, přestože většina z nich nakonec skončila ve skříni.
 
Při pohledu zpět mne nicotnost mého zájmu o vaření překvapuje, jelikož o všechny další články potravinového řetězce jsem se zajímal velmi živě. Zahradničil jsem už od svých osmi let, pěstoval jsem především zeleninu, a vždycky jsem si užíval návštěvy farem a psaní o zemědělství. Také jsem napsal pár věcí o opačném konci potravního řetězce – mám na mysli jedení – a o dopadech toho, jak jíme, na naše zdraví. Ale o jeho prostředních článcích, které souvisí s tím, jak se přírodní suroviny proměňují v to, co jíme a pijeme, o těch jsem moc nepřemýšlel.
 
Tedy až do chvíle, než jsem se pokusil rozmotat zvláštní paradox, kterého jsem si povšiml při sledování televize a jenž byl zhruba následující: Jak to, že přesně v době, kdy Američané opustili kuchyně a přenechali přípravu většiny pokrmů potravinářskému průmyslu, jsme začali trávit tolik času úvahami o jídle a sledováním toho, jak jiní lidé vaří v televizi? Zdá se, že čím méně sami doopravdy vaříme, tím více nás jídlo a jeho zprostředkovaná příprava fascinují.
 
Vypadá to, že naše kultura je v tomto ohledu poněkud rozpolcená. Průzkumy potvrzují, že každým rokem méně a méně vaříme a kupujeme více hotového jídla. Množství času, který americké domácnosti věnují přípravě pokrmů, kleslo od poloviny šedesátých let, kdy jsem se díval, jak máma chystá večeři, o polovinu – na pouhých dvacet sedm minut denně. (Američané tráví vařením méně času než představitelé všech ostatních národů, ale celkový sestupný trend je celosvětový.) A zároveň přitom o vaření mnohem víc mluvíme – sledujeme pořady o vaření, čteme o vaření a chodíme do restaurací, které jsou navrženy tak, abychom viděli kuchaře při práci naživo. Žijeme v době, kdy je mezi profesionálními kuchaři spousta známých jmen a někteří z nich jsou stejně slavní jako atleti a filmové hvězdy. Stejná činnost, kterou mnoho lidí odmítá jako úmornou dřinu, byla jakýmsi způsobem povýšena na sport se spoustou fanoušků. Když uvážíte, že dvacet sedm minut je kratší doba, než jakou zabere jeden díl Ano, šéfe! či Prostřeno, dojde vám, že tu jsou miliony lidí, kteří tráví více času sledováním vaření v televizi než vařením samotným. Nemusím snad poukazovat na to, že jídla, které se před vaším zrakem uvařilo v televizi, se nenajíte.
 
Je to zvláštní. Nesledujeme přece ani televizní pořady o šití, štupování ponožek a výměně motorového oleje, což jsou tři z dalších domácích prací, které jsme více než šťastně přenechali jiným – a potom hned rychle pustili z hlavy. Ale vaření je v něčem jiné. Tato činnost si zachovala emocionální náboj a psychologický vliv, který nedokážeme tak rychle setřást – nebo to ani nechceme. Ve skutečnosti to bylo právě dlouhé období, kdy jsem propadl sledování pořadů o vaření, co mě nakonec přivedlo k tomu, že jsem se začal zajímat, zda by tahle činnost, kterou jsem vždycky bral jako samozřejmou, nestála za to, abych ji vnímal trochu vážněji.
 
Přeložil: Vratislav Kadlec